Jsou dvě kolébky snů a fantazií. Jedna je na Champs-Élysées a podobných bulvárech západních metropolí. Druhá je v poušti mezi Irákem a Sýrií. Ty dva světy si vzájemně plní své sny. Sny o blahobytu, konzumu a sexu na jedné straně. Sny o násilí, spravedlnosti a pořádku na straně druhé. Západ a svět islámského radikalismu tvoří dvě strany jedné dekadentní mince.

Anonymita diskusních fór na internetu umožňuje lidem předat své názory, touhy a představy v nezkreslené formě. Je poučné občas do takové diskuse nahlédnout. Radikálními řešeními se to jen hemží, z každého druhého příspěvku teče krev, praskají kosti. Takový Chammurapi v elektronické verzi.

A na druhé straně svědčí obdobné fenomény: videa z poprav zajatců a nejrůznější internetové stránky islámských teroristů jsou technicky dokonalé a nezakrytě používají estetiku západního zábavního průmyslu. Režiséři propagandy Islámského státu mají smysl pro dramaturgii, práci s kamerou a konečně i herce si vybírají z celebrit britské hudební scény.

Ukazuje se, že „tekutý hněv" není takovou novotou, jak se zdálo ještě před pár lety. Vlny nejrůznějších odporů (a Odporu jako organizace zvlášť) probublávaly intenzivněji než dříve médii, ale možná to byla jen moc komunikačních technologií, která je poháněla k akci. Možná je jakýsi „tekutý hněv", neschopný nalézt pro sebe smysluplný argument, součástí západního člověka. V hněvu, ať už bohů, autorit nebo nepřátel, naše civilizace ostatně žila vždy. Hněv je složkou naší dialektiky, našeho chápání i našeho nevědomí.

Stejně tak druhá strana v sobě má historicky zakořeněné atributy Západu. Luxus se dost možná zrodil právě tam v poušti, v palácích vykládaných zlatem a drahými koberci, mezi harémovými tanečnicemi; rozhodně tam ale přebývá i nyní, v co do vkusu nepříliš pozměněných sídlech ropných magnátů.

Oba světy tak žijí svým dnem a svou nocí. Dnem Západu je demokracie, dnem Islámského státu je krutovláda. Naší nocí je staré pojetí spravedlnosti, v němž je vrah rozlámán v kole, rozhodnutí se nerodí v bistrech parlamentu, nýbrž na náměstích v křiku davu a o tom, co je správné, se nahlas nediskutuje (buď sbohem bláhový Charlie). Noci islamistů jsou vepsány do jejich metod jako podivné znamení ironie: po hollywoodsku natočená videa z pouště, rekrutace mezi televizní mládeží západních metropolí, líbivá internetová prezentace.

Jako by se oba světy vlastně potřebovaly nejen z důvodů geopolitických, nýbrž i psychoanalytických: oba udržují jakousi rovnováhu mezi dnem a nocí, mezi vědomím a nevědomím, mezi světlou a temnou stránkou duše. Západní uživatel internetu si chodí do obrázků z Islámského státu (jakkoli mohou být falešné) pro uklidnění divokého „já" v sobě. A možná si, proti „oficiálnímu hněvu", někde daleko v nejhlubší uličce labyrintu své duše řekne: Ano, tak nějak by to mělo fungovat! Islámský radikál si možná podobně odskakuje na svůdnými dívkami poseté stránky internetu, aby se jedna jeho tvář zkřivila do tvaru kinžálu, ale druhá se slastně rozplynula v kráse.

Nejsou pak Islámský stát a bulváry západní metropole takovými rezervoáry na sny, spojitými nádobami, jimiž protékají naše zapírané touhy?