Cenzura může mít mnoho podob. Od té poctivé prvorepublikové, kdy se závadný text začernil a přes něj se umístil nápis „cenzurováno“, přes cenzuru nacistickou, která autora s nesprávnými názory, pokud se takový našel, poslala na převýchovu, až po komunistickou cenzuru, která časem autory vycvičila k cenzuře sebe sama. K tomu jen dvě poznámky: O nesprávných názorech a nutnosti boje proti nim slyšíme pravidelně, a na převýchovné turné už také došlo, sice ne v tak vyhrocené podobě jako v totalitním systému, ale…hm…v tomto případě…no nic nechme toho.

Nebo se cenzura může provádět daleko sofistikovanějším způsobem. Žádné mříže, vyhazovy z práce sice už ano, ale zatím ještě v omezené míře, stačí však autory, kteří odmítají pochopit všechny krásy současného systému, označit za zastánce zavrženíhodných názorů, a smysl cenzury je naplněn. K tomu se připojí nějaká ta neurčitá pravidla, jako třeba Příručka pro boj s dezinformacemi, kterou nedávno vydalo ministerstvo vnitra, a navíc přidalo Slovníček pojmů pro boj s dezinformacemi (není to vtip, obojí naleznete na stránkách MV.)

Pokud se to opakuje dostatečně často, nejlépe od rána do večera, neposlušný autor se stane úředně potvrzeným dezolátem, případně vlastencem, nebo proruským činitelem. Zde je ovšem potřeba dbát na správný pravopis. Pokud někoho chceme správně cejchem označit, nepíše se vlastenec, ale flastenec, jako by ten, kdo takto píše šišlal, a slovo ruský musí obsahovat dvě „s“.