V knihách Karla Maye mě jako kluka fascinovalo, jak si indiáni dokázali vážit i svého nepřítele, pokud prokázal odvahu. Naše současnost k odvaze přistupuje opačně. Na prvním místě je potřeba protivníka zadupat do země, a pokud prokáže cosi jako odvahu, tím větší sklízí posměch přihlížejících komparzistů.

O odvaze také vypráví Ladislav Kubizňák v knize Převrat II (Olin Jurman a kolektiv autorů, Česká citadela, 2021): "V předvečer Mikulášské noci roku 1989, několik týdnů po pádu Berlínské zdi, začala tlupa lidí útočit v Drážďanech i na rezidenturu KGB. Když dav vtrhl na dvůr objektu, ochranka rezidentury se zabarikádovala uvnitř budovy KGB. Službu konající důstojník v hodnosti podplukovníka byl nucen vyjít přede dveře. Předtím se ještě stačil spojit s Berlínem, odkud se žádné pomoci nemohl dočkat. Zavolal i do Moskvy, kde mu dozorčím bylo řečeno, že bez souhlasu generálního tajemníka KSSS a prezidenta Michaila Gorbačova je použití sovětské armády vyloučeno. Podplukovník stál sám přede dveřmi budovy před rozjařeným davem. Německy promluvil k davu: ´To, že padla Berlínská zeď, je vůle vaší země. Ale tady jste před objektem, který my ochraňujeme. Je to vlastnictví Sovětského svazu! My jsme důstojníci a splníme své povinnosti. Mám pistoli a dvanáct nábojů. Poslední patronu si nechám pro sebe. Splním svoji přísahu a budu střílet.´

To řekl a kráčel od vrat ke schodišti vchodu do budovy. Těch deset metrů šel pomalu. Očekával, že po něm někdo plivne, hodí kámen nebo láhev. Došel po schodech k samému vchodu. Otočil se a uviděl, že dav se začíná rozcházet.

V Drážďanech je ještě dneska možné zaslechnout tuto historku, stala se legendou. Němci s hrdostí říkají, že tehdy poslechli neznámého podplukovníka, o němž dnes ví celý svět. Jmenuje se Vladimír Putin."