Měli jsme solidní postavení na světových trzích, které velmi dobře vnímaly obchodní značku Made in Czechoslovakia které jsme se dobrovolně vzdali! Uměli jsme dodávat kvalitní potraviny, pivo, válcovenské výrobky, výrobní celky na klíč, klikové hřídele pro lodní kolosy přes Jugoslávii, zbraňové komplexy ad, a to vše fungovalo ke spokojenosti odběratelů. Zahraniční dluh, byl spíše pojmem teoretickým.

Zaostávání nastalo po kardinální chybě KSČ – nepouštět lidi na Západ. Jenže by se ještě rádi vraceli nazpět. Takže nepochopení globální strategie a devizové příděly se staly limitou pro cestování, a tím i pro myšlení, v důsledku malé výměny informací nejen v technických, ale i humanitních vědách. Sakralizace Západu v představách česko-slovenských občanů nadělala mnoho škody, včetně konfiskací majetků těch co odešli „za lepším“. Poučení cestovatelé i navrátilci se mohli stát motory našeho rozvoje.

Nastalo rozpojení mezi oficiální politikou a reálným životem. Zcela v duchu tradovaného vtipu, že vepřové maso není v důsledku toho, že prasata nestačí našemu vysokému tempu a opožďují se. Byly i problémy s toaletním papírem a jistými dámskými potřebami. Nebyly třeba banány a pomeranče, ale byl dostatek středoevropského ovoce, které jsme nemuseli dovážet z Austrálie, Španělska apod. Jablka, hrušky, švestky, meruňky, bobuloviny byly za velmi dobré ceny, což nemůže nikdo vědoucí a normální popřít. Centrální plánování mělo své nedostatky, k tomu lze například připočíst přeposílání válcovenských výrobků v rámci RVHP; i tak někdy rostla národní produkce (ČR, NDR, Maďarsko). V pokračování výčtu bych se už nechal zastoupit exministrem Vlastimilem Tlustým, který vše to zná v detailu, včetně kursu rublu. 

Přesto, kuřata se nedovážela z Brazílie nebo z Polska, a tak nebyla ohrožena solí tamních cestářů nebo případnými zdroji z kafilerek.