Jak dobře víme, tak dluhy prostřednictvím české parlamentní demokracie, jsou dluhy vysoce diskutabilní. Běžný občan je neovlivní, i kdyby se vystresoval na nejvyšší míru, a namísto opasku s dírkami si pořídil v sekáči kraťasy (s jednou šlí) z dob kreslíře Lady. Ti bohatší by pak mohli mít vpředu velký barevný knoflík. Naschvál, kvůli ressentimentu levicové chátry! Jejich nově získaný status by jim pak dovoloval účastnit se Karlovarského filmového festivalu a ve stanovém městečku získávat protekční fleky.

Tuto, zatím, hypotetickou situaci mi připomněl celostránkový materiál Pavly Jazairiové, která se je prezentována jako nezávislá novinářka a spisovatelka se zaměřením na Blízký východ a třetí svět. Tento byl zveřejněn v Lidových novinách pod názvem Co my běžencům dlužíme… (Lidové noviny 18. července 2015).

Nikdo snad nepochybuje, že Jazairiová této části světa rozumí, což dokazuje v analytických pasážích svého textu. Je věcná a přesná, ale neříká vše potřebné. Přestože patrně ví, kdo Islámský stát založil, a kdo ho financuje. Každý její názor, až do pasáže Ani nejvyšší zeď nás neochrání, je hoden seriózního diskursu.

Někomu, zřejmě neodpovědnému, (já se distancuji) se ale může zdát, že právě závěrečná část Ani nejvyšší zeď nás neochrání je jakýmsi mixem pravd, polopravd. Kdo by v humánním Česku myslel na záměrné lži, že?

Jeden fragment mně zaujal obzvlášť. Z dostupných studií vyplývá, že evropské země vstřícné k přistěhovalectví (Německo, Dánsko) na svou politiku nijak nedoplácejí, mnohdy právě naopak. Možná proto, že práce, která už zhýčkaným Evropanům tolik nevoní, je kupodivu stále dost. A evropská populace stárne, porodnost klesá – tak kdo nám za pár let bude vydělávat na důchod?

Argumenty jak zvučné rány do gongu. Podobné, jak se domnívám, používá i sociální patoložka Jiřina Š. Podívejme ovšem, ke komu se v Česku nesou: k mlčící většině, která se, za 25 let, naučila zacpávat uši a přivírat oči. A co se týká Německa; tam se může jednat o vnesenou tradici politické korektnosti, která připlula z USA. Osobně si dovolím předpokládat, že Thilo Sarrazin rozumí Německu skoro tak dobře jako paní Jazairiová. Jeho Teror ctnosti. O hranicích názorové svobody v Německu (Academia 2015) je velmi zajímavou analytickou knihou.

Pevně věřím, že by pan Sarrazin mohl provést naši novinářku Berlínem, i těmi částmi, o kterých se běžně nehovoří, a pokud ano, tak „korektně“, tedy bez kontextu. 

Nyní jen z mých kusých poznámek. Dne 29. dubna 2010 vyšel článek Jak zabít civilizaci od Martina Lednického
   
Zde cituje, pokud tomu rozumím správně, významného spisovatele a novináře Benjamina Kurase. Ten byl názoru, že Evropská Unie zahájila postupnou imigraci 56 milionů severoafrických muslimů, v onom slavném „společném řízení migračních toků a tlaků“ nastoleném Lisabonskou smlouvou. Projekt se jmenuje „Euro-Mediterranean Partnership“ (též „Barcelonský proces“ a „Unie pro Středomoří“) a v byrokratických útrobách EU se s vyloučením veřejnosti připravuje už patnáct let. V hlavních evropských médiích se poprvé objevil 11. října 2008 ve zprávě britského deníku The Daily Express.

To by i na české politické scéně hodně vysvětlovalo, v první fázi bez emocí a nově zase s emocemi. Inu, jak Jazairiová říká Co my běžencům dlužíme… Takže další a další složenky!

Články Benjamina Kurase se v poslední době také vyskytovaly v Parlamentních listech, ale mohu se mýlit a nemohu tomu (v rámci politické korektnosti) nijak zabránit. Jedno však mohu, snad dokonce musím. Vykázat Benjamina Kurase ze své knihovny a to prostřednictvím titulu Zakázané ovoce vědění (G plus G, 2003).

Kvůli němu se nenechám rozeštvat s českým mainstreamem. Přirozeně, že jsem Pavle Jazairiové nadskutečně vděčen za své prozření. Možná, že i já bych jí mohl něco doporučit; vložit si do jména květ – Jiřina. Jak známo, tak změnou jména může člověk změnit i svůj osud.

Proč ono doporučení? Co si myslíme, že víme, nám neumožňuje něco se naučit, jak mínil Claude Bernard. Kde je řešení? Pro každého jinde, já si jdu koupit knihu od euroskeptika Václava Klause.