Úvodem si řekněme, co panu redaktorovi možná uniklo, že Praha není Česká republika. Ve svém dvoustránkovém příspěvku Kvůli tomuhle jsme zvonili klíči?  smíchal hrušky s jablky a přidal staré kompoty. Co mu však zbude na konci destilační kolony jeho ostrovtipu?

Abych už dopředu vyplýval svůj zlomek „ressentimentu chátry“, tak ještě poznamenám, že ani po létech, kdy Lidové noviny čtu, tak nevím, zda je pan Kamberský lepší redaktor nebo příznivec fenoménu Pražské kavárny.

V daném článku používá tento pisatel dvě retranslační desky energií svých aktivačních optimismů. Tou první jsou názory britského novináře Roba Camerona a tou druhou inženýrka z Norska Leonu Wunderlich. Čtenář tak nemůže mít (na život v ČR) svůj názor, ale „musí“ přejímat názory takto nastolených autorit. Za sebe mohu říci, že ani náhodou nemíním přijímat autority tohoto typu. Názory lidí z jiného edukačního okruhu, s jinými příjmy a konexemi mi nenaplní nákupní koš v hypermarketu.

Takže nemohu projet s rychlou rukou mezi regály a na pokladně sdělit: „Podle té a té statistiky, podle rezoluce OSN, jistého údaje z Evropské unie, se mám dobře a svým nákupem (se západní marží – ne českou) to jen deklaruji. Chce snad váš distribuční řetězec ohrozit světový mír, solidaritu mezi národy, činnost nestátních neziskových organizací, jste snad nepřátelští k politické korektnosti, genderové politice?“ Vykazujte snad známky populismu a xenofobie?“

Rozkolísaný redaktor

Následně cituji jeho chrlení: A ještě jedna podstatná věc z nás dělá unikátní společnost: jsme (spolu s tím Norskem) snad jedinou zemí na světě, kde můžete coby zfetovaný bezdomovec (který v životě nezaplatil ani korunu na zdravotním pojištění) zkolabovat na ulici – a kde pro vás přesto během několika minut přijede záchranka, odveze vás do špitálu (stane-li se to na příhodném místě, tak klidně i do jednoho z nejlepších v zemi) a tam vám nejen zachrání život, ale klidně vás odoperují a další týdny pečlivě (a nákladně) léčí.