Připouštím i to, že mě některými svými úvahami dokonce přiměl k zamyšlení. Zejména nad tím, kdo všechno, a jak intenzivně, ingeruje do dění v České republice. To, proč dnes usedám k psacímu stroji, je jeho neurvalost, se kterou se vyjadřuje vůči sociologovi, spisovateli a publicistovi profesoru Janu Kellerovi.
Zneklidňující je pro mě jeho článek Přichází doba permanentních plebiscitů? v deníku Právo z 15. července. Zde reaguje na komentáře Alexandra Mitrofanova, Jana Kellera, Antonína Rašeka a také Lukáše Jelínka.
V avizovaném článku (na str. 6) se mimo jiné zmiňuje, ve snaze definovat politickou třídu v ČR, o jménech Bohuslav Sobotka, Miroslav Kalousek, Marek Benda. (…) „Můžeme se přít, jestli tři desetiletí stačí, aby taková třída u nás vznikla, a jaké jsou příčiny její absence, ale i Mitrofanovem se shodneme v základní tezi, že s dnešní politickou krizí tato absence souvisí.“
V bezprostředně následujícím textu Jiří Přibáň agresivně praví: „Jak je patrné, konkrétní postavy a kroky jednotlivých politiků mě vždy zajímají teprve v obecnějších souvislostech, a proto si dovolím Kellerovu radu, abych přiznal osobní antipatie k politikům zmiňovaným v titulku a nevydával ji za politickou analýzu, odsunout stranou jako další z trapných poznámek, jaké jsou dnes bohužel typické pro tohoto kdysi bystrého a zábavného sociologa.“
Zde se na chvíli zastavme, upozorňuje snad Přibáň na to, že Keller už postrádá své dřívější přednosti? Dovozuji to z radikalismu poslední věty. Anebo cloumají s tímto borcem z Cardiffu emoce?
Přibáň švejkuje
Tady možná vyvstává otázka pro tohoto „Skota“ (a jeho okolí), zda tento jedinec nekráčí ve šlépějích Josefa Švejka. Jsou si dost možná podobní svojí hypersenzitivitou. Je to výhoda anebo minus?
Není ani zdaleka vyloučeno, že tento pozoruhodný mentor s právnickým vzděláním vnímá více podnětů než ostatní lidé, a navíc je vnímá daleko intenzivněji.
Psycholog, psychoterapeut a filozof Carl Gustav Jung by mu zajisté poradil, jak s onou dispozicí naložit. To, co je darem pro jednoho, může být pro druhého velkou zátěží. Oba se přitom investují do různých aktivit, aby se očistili od špinavostí a konfliktů, a mezi prvními si všimnou nepravostí a chtějí permanentně svět utvářet do jeho lepší potenciality.
Jaká je skutečná role Jiřího Přibáně? Nevím to, můj postřeh je na pohled neukotvený. Tímtéž ale ani nikým nemanipuluje, jen něco připouští, není dirigistický. Dejme tomu ve smyslu jeho obsáhlého imbec/materiálu Práva zrozená z nelidskosti (Právo 7. dubna 2016).
Ale pokračujme ještě chvilku v jeho vyjádření, zde stále brán v potaz jeho příspěvek Přichází doba permanentních plebiscitů. „Keller staví argument na problému migrace, kterým je posedlý, přestože o něm nepadla v rozhovoru jediná zmínka. Kdyby ovšem bral vážně svou profesi poslance Evropského parlamentu, musel by vědět, že případ nedodržování kvót pro uprchlíky je jen jeden, a zdaleka ne nejdůležitější v řadě konfliktů mezi institucemi EU a Polskem nebo Maďarskem.“
Nevím nic o posedlosti Jana Kellera problémem migrace. Jen čtyřrozměrně znázorňuje to, co tíží velkou většinu populace v České republice. To nelze jen tak bagatelizovat, na to už je specializovaná a hojně podporovaná sorta sluníčkářů a vítačů. Jejich zdroje jsou vydatné a často nespecifikované. Pražská kavárna má v tomto směru velké a nezaměnitelné zkušenosti, ze kterých si vyrábí další a další veřejnoprávní bonusy placené především daňovými poplatníky v naší republice. Chtějí to tito, nebo jsou „politickými elitami“ znásilňováni, třeba jako Švédky??
A potom, nikoli na okraj dění, to, zda Jan Keller bere svou funkci europoslance vážně či nikoli, by měla posuzovat především politická strana, která ho nominovala.
Hypersenzitivita Jiřího Přibáně asi potvrzena
V odstavci čtyři svého ohlasu na kritiku píše tento mentor nadskutečna: „Tento obecný rozměr mého varování před posunem České republiky směrem k evropské periferii, kde namísto práva vládne politická zvůle, naštěstí přesně pochopili Antonín Rašek i Lukáš Jelínek a oba přitom rozvinuli úvahu, co určuje rozdíl mezi centrem a periferií v dnešní Evropě v ČR.“
To, co tento geografický celek je, tedy neo/kolonie v centru Evropy už popsali a doložili nanejvýš intelektuální lidé jako Valtr Komárek, Ilona Švihlíková, Markéta Šichtařová a další. Žijí zde, chápou a prociťují dlouhodobě veřejnoprávní klima a nemusí přitom zdolávat La Manche jako Jiří Přibáň.
Skutečnost
Náš dekadentní básník reality prof. Jiří P. bohužel připomíná sportovce Venclovského při jeho prvním pokusu překonat kanál. Také je natřený, řekněme vazelínou z Velké Británie, a současně si myslí (v intelektuální agonii) že přeplaval své moře nejistot.
Jenže, ne každý je plaváček, který končí se šťastným osudem. Takže podle textu jedné skvělé slovenské skupiny platí obecně: „Len pomaly, len pomaly, len pomaly…“
Zdroje:
Přibáň, J. Přichází doba permanentních plebiscitů? Deník Právo 15. července 2017, s. 6.
Rovenský, J. Jiří Přibáň: Mocenské duo Zeman-Babiš by nás odsunulo na evropskou periferii. Rozhovor. Právo 8. 7. 2017, s. 7.
Přibáň, J. Práva zrozená z nelidskosti. Právo, Salón 7. dubna 2016.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
