Abych nebyl obviněn ze senzacechtivosti, tak toto téma raději opustím, budu se věnovat jisté paralele. Tou je epifenomén Bezdomovectví. Také zde se jedná o ovlivňování různými synchronizacemi. Na jedné straně člověk v potřebě, v našem případě bezdomovec, na druhé straně vlivná referenční struktura, jako například ČNB nebo zavedená politická strana.
Česká národní banka spustila před časem devizové intervence a výrazně oslabila korunu. „Hodnota úspor a příjmů českých domácností se během několika málo dní v eurovém vyjádření scvrkla o více než šest procent", říká Pavel Kohout, v článku Když modely nefungují (LN 6. 10. 2014). Autor pokračuje sdělením, že ztráty českých domácností z poklesu hodnoty korunových vkladů činily téměř 110 miliard korun.
Další analytici mohou argumentovat exportem, ohrožením deflací apod. Panelovou diskuzi tímto ovšem neotevíráme. Pavlu Kohoutovi věřím a to nikoli na základě jenom tohoto příspěvku. Jedno je ovšem jisté, ze ztrát našich domácností nemůžeme vinit kapesní zloděje.
Jak se takové bankovní operace promítají do českých domácností od typu single po tradiční nukleární rodiny? Velmi přehledně to zachycuje pětidílné schéma podle E. H. Witte (1989) v přepisu Milana Nakonečného (Sociální psychologie, Academia 2009).
Witte zde důsledně pracuje se systémy z hlediska jejich rozsahu a cíle řízení. První hladinu tvoří Individuální systém (identita) a je prezentován pro okolí znaky jednotlivé osoby. Druhou hladinu tvoří Mikrosystém (manželství, rodina, vrstevníci apod.), ti vytvářejí homeostázu (rovnováhu).
Když do těchto systému zavedeme negativní energii, v daném případě úběr peněz, konativně třeba právě ČNB, potom dochází k vyčerpávání vnitřních zdrojů společenských struktur, až k jejich nihilizaci.
Jaké jsou dopady? Pro aktuální odpověď můžeme zajít k respektovanému sociologovi Janu Kellerovi. Předmětně se jedná o článek Naděje pro bezdomovce (Právo 28. 5. 20015). Je to tvrdá, ale přesná analýza, toho, co nás ještě čeká.
Útěšné řeči pohodové ministryně z rezortu práce a sociálních věcí: o sociálním bydlení a pozitivním myšlení v obcích a městech, kde se rozvinula sociální patologie do nebývalé šířky i hloubky, opravdu nic neřeší. V zásadě totiž státu scházejí zdroje, stát sám žádné nemá, a tak je musí někde vzít. Nejraději od daňových poplatníků, tj. především od slábnoucí střední vrstvy.
Proč tomu tak dnes je, na to bychom se museli zeptat především významných politiků minulosti jako Václav Klaus, Miloš Zeman a ještě jednoho, který řídil v devadesátých létech zemědělství. Křečovitý optimismus části dnešních médií, jak se české firmy rozletěly do světa, mezikvartální, meziroční indexy růstu českého exportu, spotřeby domácností apod. spíše budí otázky, kolik z těchto pozitiv se objeví ve státní pokladně, když rozhodující produkční celky jsou v zahraničních rukou?
A protože peníze pro běžné lidi jaksi nejsou, a pokud ano, tak šíbři z politických stran vědí, jak se napojit na státní rozpočet... Léčí se proto (už tradičně) nikoli příčiny, ale důsledky. Vyvstává opět otázka, kde na to vezmeme?
Tentokrát je odpověď „optimistická", z EU přece! Pořád ale zůstáváme u frustrovaných občanů Česka na šikmé ploše duševních nemocí. Nemůžeme-li tedy řešit materiální věci (kvůli majetkovým a politickým poměrům ve státě), budeme alespoň řešit duše občanů. Na ty ovšem statistiky nedosáhnou a čerpání prostředků na projekty se nějak zdůvodní.
Ředitel Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví sociolog Pavel Říčan má jasnou představu, alespoň v článku, který vyšel v Lidových novinách Jak vyléčit naše duše (29. 9. 2014).
Já jasnou představu o těchto procesech nemám. Ale na mně až tak nezáleží. Jen mě napadá, že jsem opět na začátku, svých zcela nepodložených tvrzení. Stačí si ale všimnout, kolik co-walkerů nás provází, třeba v komunální nebo celostátní politice a jak jsou pro nás nebezpeční.
A proto bezdomovců přibývá a minimální mzdy jsou nižší než v okolních státech.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
