Skuteční myslitelé a analytici v České kotlině relevantně reagují na hospodářské změny v rámci Evropské unie, ve státě, kriticky vnímají migrační vlny, permanentní oslabování střední vrstvy, devastaci přírodních podmínek, omezování národní kultury atd. Nezdá se, že by „náš“ adept na europoslance něco takového upřímně vyznával. Nevím, nakolik s jeho horizonty rezonují sociolog Jan Keller, ekonomka Ilona Švihlíková nebo renomovaní bezpečnostní analytici? 

Kde, či v čem hledat vysvětlení Bělohradského postojů, u kterých by i lakmusový papírek ztratil své vlastnosti? Snad v tom, že dlouhodobé italské odloučení, nám naservírovaného protagonisty (kandidát na senátora za ČSSD a Zelené), mohlo zanechat stopy v jeho vnímání a následných referencích. Jeho vnitřní monolog neznám, a beru to jako svého druhu pozitivum. Tento muž rentgenového pohledu (o nízké intenzitě) je, jak se domnívám, svou ješitností podoben jistému ekonomovi z české perestrojky. (s oběma jsem měl možnost před léty hovořit). Ta nás v rámci „privatizací“ a směnných kursů zhuntovala, tím spíše, že v České republice začaly diktovat podmínky trhu Trans National Corporation. Stali jsme se klientským státem, což jako první pochopil a opakovaně sdělil respektovaný prognostik Valtr Komárek.  

Pokud tyto procesy Bělohradskému připadají jako přijatelné, ba dokonce žádoucí, pak může být vnímán voliči jako temnota za Nietzschovskou průrvou. Za těch několik desítek let, co Bělohradského čtu, musím konstatovat, že mi připadá jako rotující těleso bez pevné osy, viz ona precese z titulku. Musím souběžně podotknout, že svůj názor nepovažuji za obecně závazný. Bezprostředním podnětem, po kterém jsem se odhodlal něco málo napsat, je článek České kyvadlo (Právo, 22. září). Pro pořádek začněme naříkavým pláčem Václava B., jímž se tento ozývá Václavu Žákovi.

Václav Žák mě vyzval, abych si uvědomil rozdíl „mezi politickou praxí a pouhým popisem politických procesů“ a abych voličům sdělil, zda budu „podporovat příchod imigrantů, nebo budu brát do úvahy přesvědčení veřejnosti, že rizika spojená s příchodem velkého počtu žadatelů o azyl převyšují jejich potenciální přínosy“ (Karty na stůl. Přijímat, nebo ne?, Právo 2. 9.).

Hned v prvním odstavci „odpovědi“ se Bělohradský mění na minutkového kuchaře v podřadném baru. Otázka (objednávka) pana Žáka, se před jeho, ne zcela bílou zástěrou (Leinwand), mění v projekci a už „nestojí tak“, jak ji předestřel Václav Žák, ale tak, jak ji nově kategorizuje Václav Bělohradský. Ale v podvědomí si tento imitátor veřejného dění připouští, že jeho verbální krmě je dosti nevábná. Přidá tedy chili ingredienci, zde papež František.