Pomáhala lidem žít, i jen přežívat, ale působila (a ještě působí) jako nástroj ovládání lidských mas vládnoucími elitami. To platí nejméně od časů Krále králů Sargona, jak ukazuje Bedřich Hrozný Nejstarší dějiny Přední Asie a Indie (1943).

V novodobé historii přišel s radikálními názory na náboženství jako první Jean-Jacques Rousseau. Jeho existenční problémy jsou spojovány se spisem O společenské smlouvě neboli zásadách státního práva z roku 1762. „Člověk se rodí svobodný, ale všude je v okovech." Filosof směřoval svou kritiku do prostředí katolické víry, když prohlásil: „Pravověrní křesťané jsou předurčeni k tomu, aby byli otroky, vědí to a sotva je to vzrušuje."

Třeskutým svědkem toho, že Jean-Jacques, klade základy svého mínění do skály a nikoli do písku, je mimoděk i velký misionář a manipulátor sv. Pavel, viz 1K 2,5; 1K 3,19. Známo je i klasické sdělení z listu Koloským: „Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu." (Kol 2,8) Lze najít i výklad jiný: „Hleďtež, ať by vás někdo neobloupil moudrostí".

Náboženství sehrává v řadě kultur významnou úlohu a je prakticky nemožné odlišit ho od politiky. Dochází zde k překrytí sekulárních a sakrálních sítí. Max Weber tyto procesy zachycuje, ve své třísvazkové studii Gesammelte Aufsätze zur Religionssoziologie (1920).

Tím je řečeno, že náboženství a církevní infrastruktury jsou imprintovány (otisklé) do sekulárních společenských vazeb a to ekonomických, politických, kulturních aj. Vliv náboženství na společnost je dán historickými, ale i současnými obsahy (v ČR např. restituce). Je však třeba zaznamenat i sublimovanou a transformovanou přítomnost náboženství ve společnosti.