A můžeme-li toto říci o životě toho druhého, přítele, změní se nám smutek ve vzpomínky a ty potvrdí odvěkou pravdu Senecových slov, že mrtví žijí paměti živých.

Stáli jsme za třemi či čtyřmi plnými řadami v obřadní síni krematoria Motol. Díval jsem se kolem sebe, na koberec květin i kytic, které pokrývaly několik schodů před rakví.

Na projektorech s podkresem kalichu kaly bylo jméno Karel Kvapil. Jméno, které nepotřebovalo pro přítomné žádnou identitu, tituly, funkce, zásluhy … protože on pro přítomné byl a zůstal…

Věnec se stuhami Československého rozhlasu jsem nenašel a neviděl jsem tehdy i dnes známé tváře, před třiceti léty kurizující v 3. a 4. patře rozhlasových sekretariátů. Herce, hudebníky, zpěváky, spisovatele, básníky, režiséry… dokonce ani stranické aktivisty, kteří na schůzích iniciativně plnili funkci bojového předvoje dělnické třídy a zdůrazňovali nezapomenutelnost ideového významu vysílání.