Kritizujete socialistickou vládu, její členy, nebo Evropskou unii a její představitele? Nelíbí se vám vnitřní či zahraniční politika? Nemusíte mít v ruce hned Molotovův koktejl, abyste byli na seznamu. Stačí slova. Opět.

Pochopil bych, pokud by se terčem zprávy o extremismu staly násilné trestné činy proti ostatním. Jenže doba je jiná. Extremismem, hodným potírání, jsou už zase slova. Ve zprávě ministerstva vnitra za první čtvrtletí 2016 mě zaujala zejména tato pasáž:

„Terčem kritiky některých, zejména pravicových, extremistů se stala i média, především pak veřejnoprávní. Tito extremisté je obviňovali z nepravdivého či zavádějícího informování veřejnosti. Snažili se tím snížit jejich důvěryhodnost. V této souvislosti pak propagovali a využívali média alternativní. Řada těchto alternativních sdělovacích prostředků se účelově uchylovala k prokazatelným dezinformacím a konspiračním teoriím. Alternativní média se vyznačovala neuváděním zdrojů informací. Při prokázání nepravdivosti některých tvrzení se obvykle ani nepokoušela o další vysvětlení. Obvykle pro ně bylo dostačující vypuštění zprávy na veřejnost.“

Platíme jim jejich lži

Ptám se, jaký je vlastně rozdíl v popisovaném stavu u veřejnoprávních médií. Nepravdivé, zavádějící a manipulativní zprávy a komentáře, poplatné politickému zadání, se staly běžnou součástí vysílání. Dokonce k tomu mají i noty z Bruselu, podle kterých musí fungovat.

Aby dodaly punc serióznosti sdělovaného, odkazují se většinou na jiná veřejnoprávní média a na informace a podklady z vládních či vládou placených organizací a institucí. Po prokázání nepravdivosti buď pustí do éteru zprávu novou, která to přebije, nebo trvají na zprávě původní, protože původní provládní zdroj dodá pro podporu sdělení novou manipulativní analýzu.