Byl jsem o víkendu na chalupě v Krušných horách. Obec má něco málo přes 200 obyvatel. Kromě jednoho obchodu je tu také jedna hospoda, kde lidi samozřejmě kouří. Její provozovatel se děsí plošného zákazu, neboť už přes tak nízké tržby, odpovídající počtu obyvatel v lokalitě, ale přesto tak vysoké, aby stihl poplatit náklady a ještě uživit rodinu, by mu tam drtivá většina starousedlíků i lufťáků prostě přestala chodit. To je život. V hospodě na vesnici se prostě pije pivo, kořalka, hulí se, občas si dá někdo nějaké jídlo a lidi proberou všechno možný. Od pálení trávy, nových oken vedle v chalupě, ukradeného dříví, pomoci mezi sousedy s opravou vody nebo elektřiny, až po vysokou politiku, nebo špatného trenéra národního mančaftu. Ostatně nejlepší trenéry národních mančaftů najdete v českých, moravských i slezských hospodách na každém rohu, to je u nás tradice. Ale zpět k pultovému obchodu se základními potravinami a hygienickými potřebami.

Provozuje ho jedna rodina už odnepaměti. Věří si a táhnou za jeden provaz. Nehlídají se. Nemají kamery a záznamové zařízení, aby skrze ně sledovali, jestli jim zákazníci nekradou. Nemají elektronickou kasu, aby skrze ni sledovali, jestli je neokrádají zaměstnanci. Nemají počítač připojený k internetu. Prý ho ke své práci a životu nepotřebují. Nemají mobilní telefon s dotykovým displejem a slovo aplikace mají spojené s činností proti škůdcům na zahradě. Nemají e-mail a na úřady chodí osobně s papíry v ruce. Navzdory technologickému pokroku a ambicím byrokratů přežili dodnes. Přežili dodnes a dodnes také bez problémů poskytují službu, která byla a je na vesnici žádaná.

Prodávají základní potraviny a hygienické zboží. Když chcete chleba nebo rohlíky, musíte si je objednat předem, aby zbytečně navíc nakoupené zboží nevyhodili. Takový luxus si nemůžou dovolit. A účtenku za nákup? Tu dávají jen dětem z vesnice (nikdo jiný ji nikdy nechtěl), aby se naučily počítat vrácené peníze, když je rodiče do obchodu vyšlou. Dokonce jim prodají, protože se s rodinami znají celý život, i lahváče pro tátu nebo víno pro mámu. Chce se mi zvolat: „Do háje, tady je svět ještě normální!“