Z jejího textu usuzuji, že si jsou věřící vědomi, že existuje něco jako stále přítomná Boží vůle, jinak by se k Bohu s touto modlitbou denně neobraceli. Nepochybně se s ní k němu pravidelně obraceli i v době, kdy se u nás v druhé polovině čtyřicátých let minulého století schylovalo ke změně politického režimu. Určitě se takto modlili i preláti ve Sdružení katolických duchovních Pacem in teriris a vůbec mne nezajímá, že se to jiným prelátům nelíbilo. Pokud je zradili vysvěcení, pak ať škodu požadují od nich.

Důležité je, že bratříčkování s bolševikem bylo nedílnou součástí života církve. Proto církevní restituce vnímám jako zištnou snahu současných profesionálních věřících, aby jim bezvěrci na úkor svých vlastních životů zaplatili za tehdejší, zřejmě pomýlenou Boží vůli, kterou dnes nabubřele, uvedeni v pokušení, nerespektují. Není přeci možné zároveň věřit v Boha, den co den ho před spaním prosit, aby život svých služebníků ovlivňoval svojí vůlí, a zároveň mu házet klacky pod nohy, když jim dá skrze mocné najevo, že to s ním mnozí z nich nemysleli upřímně.

Publikováno se souhlasem vydavatele.