Ústavní činitelé mají snahu nám systematicky vysvětlovat, že žijeme v právním státě, a že se při řízeních na různých úrovních měří všem stejným metrem. Kdyby to byla pravda, pak by si ústavní činitelé byli rovni s ostatními občany. Kdyby byla pravda, že žijeme v právním státě, kde policie, úředníci s mocí rozhodovat o osudech lidí, státní zástupci a soudci, přistupují ke všem stejně a v souladu s právem, pak by imunita jen pro některé nebyla potřeba.

Pokud imunitu ústavní činitelé v jakékoli formě potřebují, neboť by jinak mohli být vydíratelní, mohl by na ně být vyvíjen nátlak, případně by byla ohrožena funkčnost ústavních institucí, ve kterých sedí, tím, že by na jednotlivé jejich zástupce byla podávána účelová trestní oznámení, pak ve skutečnosti sami připouštějí, že v právním státě nežijeme. Připouštějí, že je možné v České republice někoho účelově vydírat - a to skrze policii, úředníky, státní zástupce i soudce - přičemž se ale sami do takové pozice nechtějí dostat. Jakoby si ti, co do našich zákonů imunitu zakotvili a udržují ji, velmi dobře uvědomovali, že právního státu ve skutečnosti nelze dosáhnout nikdy, a že platí stará pravda, že v každé skupině lidí se nějaká ta svině najde. Tedy i mezi ústavními činiteli, kteří by mohli tímto zákeřným způsobem bojovat proti sobě, místo aby podstupovali souboj idejí.

Nevidím jediný důvod k tomu, aby ústavní činitel nebyl automaticky odpovědný za své chování v rovině trestněprávní a přestupkové, jako každý jiný z nás, nebo aby nebylo možné ho vyšetřovat a potrestat bez předchozího souhlasu jiných. Existují tak nakonec jen dvě možnosti. Buď zrušme imunitu ústavních činitelů zcela (tedy žádné omezovaní a zmenšování rozsahu současného stavu), což bude důkazem slov, že žijeme v právním státě, kde je v praxi zajištěna rovnost před právem pro všechny, nebo si přiznejme, že v právním státě nežijeme, čehož důkazem je existence imunity jen pro některé.