Za posledních pár dnů od atentátu v Berlíně jsem byl, stejně jako ostatní občané, masírován různými politiky, Jandy a jemu podobnými existencemi, jak si musím zvykat na skutečnost, že terorismus se stává součástí mého života a nezbývá mi než se s tím smířit. To je tak šílené až z toho mrazí. V této souvislosti použiji svůj případ, kdy pedofil zavraždil mého syna a já opět stojím nad jeho rakví a je mi strašně těžko, hledám možná vysvětlení proč zrovna on. Stojím nad rakví a nenávidím tento svět, který se nedokáže vypořádat s takovým lidským odpadem jako je jeho vrah. Nikdo za nic nemůže, nikdo se ničeho nedopustil, nic neporušil, ale já mám mrtvého syna. Je mi vysvětlováno, že vrah je nemocný člověk a že to tedy musím chápat. Chápat to, že je syn mrtvý a že jsem neměl možnost ho ani vidět, pohladit ho po tváři, rozloučit se s ním, protože nemocný člověk ho zahrabal jako prašivého psa a nebylo možné truhlu s ostatky otevřít, to mi prostě hlava nebere. Stojím nad rakví a zuřím, v duchu si představuji, co bych s vrahem provedl, kdyby mi padl do ruky. Divili byste se, co za zvrácené myšlenky vám přijdou na mysl. V souvislosti s tímto případem se politici bili v prsa, jak se upraví zákony atd. Vyměňte život mého dítěte za život vašeho dítěte a já osobně mu půjdu zapálit svíčku na hrob. Šílené??? PROČ???

Nikdy si nezvyknu na fakt, že můj syn už tu není a nikdy se s tím nesmířím. NIKDY.