Francouzská ignorace
Naposledy k určité přezíravosti došlo během oslav 100 let od konce první světové války v Paříži. Francouzští organizátoři se dopustili velkého faux pas vůči Srbsku. Srbský národ sehrál v první světové válce důležitou roli jako francouzský spojenec. Podle odhadů padlo ve válce až 1,3 milionu obyvatel tehdejšího balkánského království a země přišla o 62 procent své mužské populace. Stalo se však, žeběhem vzpomínaných oslav posadili srbského prezidenta Vučiće (vpravo na fotografii s Macronem) kamsi do kouta v druhé řadě a zato kosovského prezidenta Taciho hned za Putina a Merkelovou. Na katedrále Notre-Dame vlála kosovská vlajka. Neúcty si všiml francouzský pravicový deník Le Figaro, který píše o tom, že zatímco mimo představitelů Ruska, USA, Itálie, Rumunska byl hostitel Emmanuel Macron obklopen navíc německou kancléřkou, tureckým a bulharskými prezidentem, tedy nepřáteli v této válce, seděl srbský prezident na opačné straně mezi nižšími politickými představiteli, jako jsou ministři a různí lidé. Le Figaro píše dále o tom, že Srbsko připomíná na různých místech společný boj s Francií, ať je to v řecké Soluni, makedonské Skopji nebo přímo ve svém hlavním městě Bělehradě. Zde na podstavci sochy (žena držící v rukou meč) vztyčené na památku Francouzů, kteří v Srbsku padli během první světové války při boji proti Habsburkům, je vytesán nápis: Milujeme Francii tak, jako nás ona milovala. Finance na pomník, který vytvořil světově proslulý chorvatský sochař Ivan Meštrović sesbírali srbští přátelé Francie a žáci francouzských škol v Srbsku. Když došlo k bombardování Srbska letadly NATO, Srbové pomník pokryli černým suknem a napsali na podstavec sochy nápis: „Věčná sláva Francii, která již neexistuje“. Nyní po pařížské oslavě konce první světové války opět Srbové tento pomník poznamenali tentokrát černým sprejem, když přeškrtali slovo Francie.
/Na vysvětlenou dodejme, že v politice a v mezinárodních vztazích mají protokolární záležitosti velký význam a nejsou brány na lehkou váhu. Mnohdy se určité záležitosti stávají důležitým politickým vzkazem. Příkladem může být opožděný příchod Vladimira Putina na slavnost v Paříži, jeho podávání ruky určitým státníkům a zdvižený palec k prezidentu USA Trumpovi (fotografie vlevo). Připomeňme, že se plánovala vrcholná schůzka v Paříži mezi oběma státníky a Macron podnikl velké úsilí, aby k ní nedošlo/.
Americká ignorace
Obdobně jako Francie se na oslavách 100 let od konce první světové války v Paříži zachoval americký prezident Donald Trump, když se zde neúčastnil Mírového fóra, kde byli přítomní další světoví státníci počínaje Macronem, přes Angelu Merkelovou, Recepa Erdogana a konče Vladimirem Putinem. Místo toho odjel uctít památku padlých amerických vojáků. Francouzský prezident Macron pojal Mírové fórum jako výroční shromáždění politických lídrů a občanské společnosti věnované diskusi o demokracii. Fórum mělo ukázat, že ve světě existuje řada vlivných sil v nevládních organizacích, společnostech, nadacích a mezi intelektuály, - kteří věří, že by svět měl být multilaterální, otevřený a s určitými pravidly.
Trump se navíc pro špatné počasí nejel podívat ani na bitevní pole Belleau Wood z první světové války a poslal tam své nižší úředníky.
Trumpovo chování v Paříži komentuje náš slovenský spolupracovník Gustáv Murín: „pán Trump ukázal jasne. Mierom sa nemieni zaoberať ani teoreticky. Francúzsky prezident Macron na Trumpovu ignoráciu mierovej konferencie v Paríži reagoval nevídane otvorene. Jasne povedal, že Trumpove volanie po zvyšovaní výdavkov NATO na obranu (proti komu, keď nás nikto neohrozuje?) je len účelová propaganda, aby mali americkí vojnoví štváči väčšie zisky z predaja ich zbraní“.
Různé chápání míru a války
Na základě toho si Gustav Murín povšiml určitého rozdílu v chápání války a míru. Posloužilo mu k tomu jako příklad srovnání ruské alias sovětské filmové tvorby s americkou vztahující se k válečnému tématu: „Pozrel som si sovietsky film „Žeriavy tiahnu“ z II. svetovej vojny (pozn. red. jedná se o slavný ruský film – česky Jeřábi táhnou- který vyhrál Zlatou palmu na festivalu v Cannes v roce 1958). Bol to veľmi poučný zážitok. Film nie je ani akčný, ani propagačný (viď Spielberg a „Zachráňte vojaka Ryana“ a iné výplody americkej vojnovej propagandy) a nemá ani happy-end. Ale je o nesmiernej túžbe po mieri. O tom Rusi a vtedajšie národy ZSSR vedia naozaj dosť. Veď mali v tej vojne najväčšie obete.“
Zato k americkému chápání války ve filmu Murín uvádí: „Všimnite si to. V amerických vojnových filmoch (na rozdiel od ruských) sa bolesť a nezmyselnosť masového zabíjania neukazuje. Len chlapáctvo „večných víťazov“. A to je nebezpečné masírovanie tých, čo ako „žoldnieri demokracie“ budú potom zabíjať kdekoľvek po svete s úsmevom na perách, lebo kšeft si to vyžaduje.“
Od filmu přechází Gustav Murín k obecnému konstatování o americké propagandě a americkému uvažování vůbec: „Celá americká propagandistická mašinéria predstavuje vojnu ako video-hru a pre prípad, že by aj americkí vojaci raz nedajbože prejavili svedomie, preferuje sa jej robotizácia. Spojené štáty od II. svetovej vojny fungujú na tzv. vojnovej ekonomike. Ich najväčším vývozom je smrť, ako hlavný produkt ich zbrojárskeho priemyslu. Ak by nevyrábali a nepredávali zbrane, ocitli by sa v ešte väčšom mínuse, než sú, veď ten obrovský dlh, čo pred sebou tlačia, je výsledkom ich vojnových dobrodružstiev. Na jeho zakrytie treba ďalšie vojničky takže vzniká „perpetuum mobile“ násilia a zabíjania, ktoré vynieslo už za tie roky niekoľko miliónov obetí (len vo Vietname takmer milión zväčša civilistov). Každému vojnovému štváčovi raz dôjdu peniaze, ale USA nie, lebo si ich pohotovo dotlačia.“
Závěrem Gustav Murín dochází k úvaze, proč se USA snaží, aby svět akceptoval obchod v dolarech. To je také důvod, proč USA nenávidí Írán, který odmítá prodávat svoji naftu za americké dolary. Co, když se přidá k tomu i společenství BRICS – Čína, Rusko, Brazílie a Indie, je to konec světovlády „deep state“. K tomu navíc Murín dodává: „Nemám teda dôvod mať Rusov radšej ako Američanov. Ale mám dôvod sa báť za nás za všetkým, kam Ameriku vlečie globalizačná klika.“ Podle Murína je to také důvod, proč je permanentně na Blízkém východě vyvoláváno napětí.
Když se vrátíme od chápání míru a války zpět k původnímu tématu ignorace malých zemí ze strany velmocí, uvádí Gustav Murín svoji osobní zkušenost: „Ako novinár som svojho času bol hosťom medzinárodnej konferencie organizovanej v Garmisch – Parterkirchene na tému „Integrácia do NATO“. Mala zhodnotiť desaťročie od nášho vstupu do NATO spolu s ostatnými krajinami strednej a východnej Európy. A ako to už pri takýchto konferenciách býva, najväčšieho poučenia sa mi dostalo mimo oficiálneho programu. Pri typickej bavorskej večeri s bravčovým kolenom a pivom som sedel náhodou vedľa amerického generála letectva. Tak som sa osmelil a oslovil ho s otázkou. Veď ako aktívny letec iste chápe, aké je nutné pre pilotov nadzvukových vojenských strojov mať dostatok praxe. Máme dobrých pilotov, ale ich možnosti udržiavať sa v kondícii sú úbohé. Otázka znela – veď vy máte lietadiel a leteckého paliva dosť, nemohli by ste tých našich pilotov v rámci NATO viac využiť na nácviky bojovej činnosti? Pozrel na mňa s údivom, odpil si z piva, a s bodrým úsmevom mi odpovedal: „Mladý priateľ, my nepotrebujeme vašich pilotov. My sme potrebovali vaše lietadlové základne. A tie už máme…“
Gustav Murín, Mirko Raduševič
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
