Shodou okolností si právě letos připomeneme sto let od zavedení osmihodinové pracovní doby v Československu. Původní šestnáctihodinový pracovní den byl během devatenáctého století postupně zkracován, hlavní zlom však přinesla francouzská Únorová revoluce, která v roce 1848 zkrátila pracovní den na 10 hodin pro dělníky v Paříži a 11 hodin pro dělníky pracující na venkově.[1] Velká Británie se ke zkrácení pracovní doby na deset hodin denně připojila v roce 1864, živnostenský zákon z roku 1885 následně zavedl jedenáctihodinovou pracovní dobu pro dělníky v rakousko-uherských továrnách.[2]

Zákon o osmihodinové pracovní době[3] byl jedním z prvních československých zákonů vůbec. Národní shromáždění o něm hlasovalo už na své 11. schůzi 19. prosince 1918. Část konzervativních poslanců upozorňovala, že zákon pouze kodifikoval existující stav, neboť většina zaměstnanců už stejně osm hodin denně pracovala. Deklarovaným hospodářským důvodem pro změnu zákona byla celková situace poválečného československého hospodářství. Očekával se nárůst nezaměstnanosti po návratu mladých vojáků z války, zároveň se v zemi nedostávalo surovin či uhlí. Třetí – a patrně nejdůležitější – důvod zmínil ve svých pamětech druhý československý ministr financí Cyril Horáček:

„Není pochybnosti, že v tehdejší pohnuté době, kdy převrat nemohl proveden býti bez účasti a souhlasu dělnictva, bylo nutno s vůdci socialismu dobře vycházeti a činiti jich požadavkům dalekosáhlé ústupky. Ale mnohé z těch ústupků byly na úkor zájmu státu a hospodářské konsolidace republiky. Co na jedné straně se budovalo, to na druhé straně jimi se bořilo.“[4]

Pouze poslanec Josef Schieszl[5] upozorňoval, že „Délka práce musí se řídit potřebou…Národ malý, národ teprve rostoucí, národ hospodářsky ne tak silný, ten si musí tento náskok druhých národů větších vyrovnati jen prací. Není jiného prostředku.“[6]

Zákon byl navzdory bouřlivé diskusi přijat s účinností od ledna 1919 s poněkud kuriózními důsledky: v Praze nastal nedostatek mouky, neboť mlýny nezvládaly při osmihodinové pracovní době vyrábět. Znovu se o změně délky pracovní doby diskutovalo během Velké hospodářské krize. Zkrácením pracovního dne na 7 hodin denně respektive 40 hodin týdně chtěli poslanci opět řešit rostoucí nezaměstnanost.[7]