Rakousko-Uhersko sice zaniklo dva roky po smrti Františka Josefa, avšak nebezpečné myšlenky, na kterých bylo postaveno – a které vedly k jeho pádu, zůstaly. Karl Habsburský, současná hlava habsburského domu a předseda rakouské větve Panevropské unie, ostatně správně poznamenal, že „Evropská unie je pokračováním staré myšlenky supranacionální říše, jen jinými prostředky“.[1]

Rakousko-Uhersko císaře Františka Josefa má skutečně s dnešní Unií Junckerů a Schulzů mnoho společného. Stejně jako dnešní Evropská unie bylo i Rakousko-Uhersko celní unií s rozsáhlým vnitřním trhem (žilo v něm 13 % celkové evropské populace) a relativně velkou ekonomickou silou (10 % celkového HDP tehdejší Evropy).[2] Evropská unie je, jako dříve Rakousko-Uhersko, mnohonárodnostní unií, která zároveň proti národním státům bojuje a snaží se je potlačit.

Rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 vedlo, podobně jako o 125 let později Maastrichtská smlouva, ke vzniku monetární unie bez paralelního vzniku unie fiskální. Obě části monarchie si zachovaly vlastní vládu, parlament a rozpočet, nicméně měnová a zahraniční politika, armáda a především legislativa, zůstaly v rukou centra.

Obdobně jako dnešní Evropská unie i rakousko-uherská ekonomika v posledních dekádách své existence stagnovala a zaostávala za zbytkem tehdejšího vyspělého světa. Podle současných odhadů[3] rostla rakousko-uherská ekonomika v letech 1870–1910 průměrným tempem 1,15 %. Rakousko-uherský hrubý domácí produkt na osobu byl v roce 1913 druhý nejnižší v Evropě (nižší ekonomickou úroveň mělo pouze carské Rusko), tedy dvaapůlkrát menší ve srovnání s Velkou Británií (viz obrázek 1).

Samotné Předlitavsko zažilo v období 1871–1913 celkem deset let hospodářského poklesu, z 22 rakousko-uherských regionů byly přitom ještě v roce 1910 Čechy druhou nejsilnější zemí (po Dolních Rakousích), třetím nejsilnějším regionem bylo Slezsko a osmým Morava.[4]