Myšlení evropské propalestinské levice zašlo tak daleko, že Bush a Šaron byli líčeni jako dva nejhorší gangsteři. Oběti bombových útoků jsou zlehčovány coby následek „okupace“, zatímco izraelské sebeobranné akce jsou vždy líčeny jako destruktivní, okupační, apartheidní či zločinné. V novinách jsou izraelské oběti atentátů často zachyceny v trpném rodě („životy byly ztraceny“), zatímco izraelské akce jsou líčeny v rodě činném („Izraelci demolují, ničí“). Británie zaznamenala 594 antisemitských útoků za rok 2006, stejně tak velké množství antisemitských útoků zaznamenala Francie a Belgie. Mnozí marxističtí myslitelé však incidenty zlehčují s tvrzením, že za vše může izraelsko-palestinský konflikt. Je tomu skutečně tak?

Neomarxistická levice vždy odmítá obvinění z rasismu, tvrdí, že je spravedlivá. Izrael přece okupuje, chce jen šikanovat Palestince s cílem vytvořit veliký Izrael. Jaká je skutečnost? Na mapách palestinských učebnic nenajdeme vůbec žádnou zmínku o Izraeli, ale vždy se tam mluví jen o Palestině. Řada sekulárních Židů by vyměnila i sporná území, která mají pro ortodoxní Židy veliký význam - nachází se tam hrobka patriarchů Abrahama, Izáka a Jákoba - za skutečný mír. Hebron je pro judaismus druhé nejsvatější místo po Jeruzalému.

Neomarxisté se schovávají za antisionismus. Kdyby antisionismus nebyl jen jednou z forem antisemitismu, tak by nemohlo docházet k násilným útokům na evropské Židy. Právě zde pokulhává alibi antisionismu. Antisionisté zlehčují antisemitské útoky s odůvodněním, že za to vlastně může stát Izrael, který svou politikou vůči Palestincům zapříčiňuje nenávist k Židům. Co mají např. francouzští Židé společného s Izraelem? V čem se provinili? „Provinili“ se svým židovstvím. Nenechme se zmást! Každý Žid v Evropě je líčen jako potencionální Izraelec. Víme, že sionistický ideál si klade za cíl bezpečí všech Židů. Stát Izrael se činí zodpovědný za Židy žijící v diaspoře, nakonec se má stát domovem všech Židů a každý Žid má právo návratu do své vlasti. Vzpomeňme si na slova Miloše Zemana o Jasseru Arafatovi. Miloš Zeman byl za svá slova okamžitě odsouzen. Řekl něco, co evropská propalestinsky orientovaná levice slyšet nechtěla.

Nyní se vrátím ke kořeni obratu ve vztahu mezi evropskou levicí a Izraelem. První židovští sionisté byli většinou sekulární, levicově orientovaní lidé. Chtěli vytvořit z Izraele spíše socialistický stát založený na kolektivním hospodaření. Sám David Ben Gurion prohlásil: „Socialismus je pro nás stejně důležitý jako Bible“, bezesporu rouhačská slova pro ortodoxní Židy. Židé z první alíji začali zakládat kibucy a pomocí úmorné práce zúrodňovat neúrodnou poušť. Ale to jsou dostatečně známá fakta.

Bod zlomu začal od 60. let. Francie byla věrným spojencem Izraele, dodávala Izraeli zbraně a využívala služeb izraelské rozvědky ve válkách, které vedla v Maroku a Alžírsku. Tehdy byla Francie s Izraelem „na jedné lodi“. Francie válčila s Alžírskem, Izrael byl formálně ve válečném stavu s arabskými sousedy. Po skončení války mezi Francií a Alžírem, kdy Charles de Gaulle obrátil a zahájil éru čistě proarabské politiky, nastolil zároveň embargo na dodávku zbraní do Izraele. Izrael si musel hledat jiného spojence - Spojené státy americké.