Nákup zdravotnických prostředků je v rozpočtu většiny nemocnic po platových nákladech druhou nejvýznamnější položkou, někdy dokonce vůbec největší. Obzvlášť dnes, kdy je většina poskytovatelů zdravotní péče nucena snižovat náklady, jsou nákupní ceny prvním, na co se pozornost jejich managementu upře. Vznikají proto spory, zda má o nákupech rozhodovat právě vedení nemocnic, nebo lékaři.

Nákupní ceny jsou v porovnání například se změnou klinických procesů nebo restrukturalizací nemocnic relativně snadným cílem kritiky. Správně uchopit proces nákupu v celé jeho komplexnosti a nakoupit výhodným způsobem při dodržení zákona o veřejných zakázkách a požadavků zdravotních pojišťoven je ovšem nelehký úkol. Rozhodnutí, jaké zdravotnické prostředky a léky se budou používat, záleželo dřív na lékařích. V posledních letech se ale pravomoci o nákupu zdravotnických prostředků přesunuly směrem k managementu, a staly se tak častým zdrojem sporů.

Jak optimálně rozdělit kompetence mezi lékaře a management? Jedním z řešení může být podle MUDr. Pavla Hroboně, M.S., partnera Advance Healthcare Management Institutu tzv. VEN klasifikace. V ní jsou zdravotnické prostředky rozděleny na vitální, esenciální a neesenciální. První skupina je klíčová pro provedení výkonu a při výběru by měl mít hlavní slovo lékař. Esenciální prostředky jsou sice pro provedení výkonu rovněž důležité, ale jsou nahraditelné. Při jejich výběru by měli být lékař a management rovnocennými partnery. Výběr neesenciálních prostředků, které jsou plně nahraditelné, by měl být zejména na managementu. „Pokud je lékař nucen dokládat, proč použil dražší lék, než je ten běžně používaný, vede to k úsporám,“ doplnil k tomu Hroboň.