Bydlení tohoto typu se objevilo po bolševické revoluci v roce 1917, kdy se dělníci a rolníci usadili v měšťanských bytech, jejichž majitelé byli většinou vykázáni do jediné místnosti ve svém dřívějším příbytku. Život v „komunálce“ popisovali známí spisovatelé (Ilf-Petrov Dvanáct křesel), i písničkáři (Vysockij).

Ještě v 80. letech představovaly "komunálky" skoro dvě pětiny bytů v centru Leningradu. Ale po pádu komunismu v roce 1991 si mnoho měšťanských bytů, většinou už velice zchátralých, koupili zámožní Rusové a spoustu někdejších nájemníků přestěhovali do vlastních malých bytů na sídlištích.

Myšlenka společného bydlení se neuchytila jenom v Rusku. Po první světové válce a rozpadu monarchie se Vídeň ocitla v těžké sociální situaci. Vídeňská léta 1920 byla obdobím radikálních sociálních experimentů, zejména v rukou sociální demokratické městské vlády. Nebyla práce, Rakousko zaplavily tisíce imigrantů, vracelo se do ní mnoho válečných invalidů a obecně vládla deziluze spojená s hospodářskou i finanční krizí a hyperinflací. Obyvatele metropole navíc kosila španělská chřipka a další nemoci, byty chudých byly přeplněné a nákaza se rychle šířila.