O co ve skutečnosti jde? Ani dnes není a nemůže být veškerá zdravotní péče bezplatná na základě všeobecného zdravotního pojištění. Fond zdravotního pojištění by to nemohl zaplatit. Kdokoli by vyrobil nebo poskytl něco „zdravotnického“, měl by nárok na úhradu, navíc při „volné tvorbě cen“… Proto je spektrum plně hrazené péče omezeno a její ceny regulovány (nechávám stranou otázku, zda dobře).

Rozsah plně hrazené péče je dosud z hlediska zajištění dostupnosti skutečně potřebné a skutečně „zdravotní“ péče na úrovni přijatelné pro fond pojišťoven i pro „spotřebitele zdravotní péče“. Každý si umí představit, že by bylo milé, kdyby bylo hrazeno více – pokud jde o jeho vlastní subjektivní potřebu. Rozsah plně hrazené péče zatím neomezuje dostupnost, neohrožuje zdraví a život ani nevede k finančnímu zhroucení léčeného, jak je tomu běžně v komerčních systémech. Ty jsou nutně nákladné, protože je nutno zkoumat, zda byla poskytnutá péče skutečně nezbytná a to v každé položce.

Zdejší revizní lékaři jsou dnes schopni zkontrolovat jen nepatrný podíl vykázaných výkonů. Náš systém je stále ještě lidský, solidární. Komerční systém s malým rozsahem plně hrazené péče je asociální. Kdo nemůže zaplatit, adekvátní péči nedostane, je nanejvýš odkázán na chudinskou péči, která je samozřejmě nedostačující.