Chyběla jim oponentura kvalitní diskuse, v níž by se ukázalo, že tvrzení není čím doložit, že obecná vyjádření obecně neplatí, že v prioritách není shoda, že pojmům, které jsou užívány rozumí každý jinak, a že není jasno nejen proč, ale taky zda vůbec to či ono činit. Ukázalo by se, že cesty jsou směle vytyčovány, aniž plánovači tras měli dostatečnou představu o překážkách. Ale přesto už se mluví o činech s tendencí zakládat další a další politické platformy, hnutí a strany. Političtí mesiáši se ženou do vysokých hor v trenýrkách, pantoflích a bez mapy, ale za to s přesvědčením, že tentokrát dosáhnou vrcholu, protože chtějí, a jsou přesvědčeni, že velmi mnozí učedníci je budou následovat.

Jsem naopak přesvědčen, že bez výstroje, výzbroje a bez mapy to nepůjde. A nejen to, výprava musí být organizovaná, účastníci informovaní, přesvědčení a motivovaní. Alespoň někteří musejí znát terén, aby mohli zvolit vhodnou výzbroj a výstroj, musejí mít správnou mapu a umět se v ní orientovat. A to všechno bez diskuse nejde. Diskusí nejsou monology úplně malých mesiášů vytyčujících směr a pobízející k rychlejšímu tempu. Ne, diskuse je oponentura k názorům, tvrzením, projektům, studiím a jejich interpretacím.

Ano, je to zdlouhavé zejména pro každého, kdo je od počátku přesvědčen, že má prostě pravdu a ostatní jsou zabednění, když to nechápou.

Z toho pak plynou výroky jako: „Jedním z rozhodujících momentů možného řešení, který jsme jako národ propásli, byly loňské říjnové volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.“ (ZDE)

Tedy národ je blbý, řešením bylo volit „nás“ v minulých volbách, ale „národ“ zase zaspal. Nikoliv přiznání, že jsme „my“ nebyli schopni národ oslovit. K nikoli krátkodeché politické akci je dle mého soudu třeba tří základních podmínek: skutečná vůdčí osobnost, deklarace atraktivní pro veřejnost, vykonání velkého objemu práce.