To by byla jistě banální skutečnost, pokud by se někdo nerozhodl lidi podezřelé z toho, že chovají k někomu nebo k něčemu nenávist, vystavovat ostré kritice. Stačí pouhé podezření z nenávisti. Cílem je vyvolat nenávist k lidem podezřelým z nesprávné nenávisti. A hned se vynořili aktivisté v boji proti nenávisti. Ne snad proto, že správný křesťan má po úderu „nastavit druhou tvář“. Nenávist muslimů k „nevěřícím“ je z hlediska těchto aktivistů v pořádku, nikdo ji muslimům nevyčítá. Podezření z nenávisti k muslimům se ovšem netoleruje. Hovoří se o „předsudečné nenávisti.“

Abychom mohli takový pojem akceptovat, je nutné si ujasnit, co je to předsudek. Jde o přesvědčení apriorní, tedy bez opodstatnění, bez zkušenosti. Přesvědčení, že komáři štípou, není předsudek, neboť jde o mnohokrát ověřenou skutečnost, o které se za vhodných podmínek může přesvědčit každý sám. Lze namítnout, že píchají pouze samičky, zatímco samci se bez krve obejdou, ta je potřeba k výživě vajíček nikoli k páření. Jsem si vědom, že takové tvrzení může být pokládáno za genderově nevyvážené. Je však pravdivé, nevyplývá z něj, že všichni komáři bodají. Těžko mít komáry rád, za chladnějšího letního dne v bažinatém porostu je snadné je nenávidět, nesnadné je být k bodání netečný.

Kupodivu se daří veřejnost přesvědčit, že každá nenávist je předsudečná, tedy důsledkem odsouzeníhodné neschopnosti se s újmou vyrovnat. Theodor Dalrymple, britský psychiatr a společenskokritický publicista, uvádí ve své knize „Zajati v ghettu“, že mnohé ženy v Anglii se rozhodnou žít s kriminálním recidivistou, a když je pak týrá a bije, pak na otázku, proč se s ním rozhodly žít, odpovídají: „Přece nemohu mít předsudky!“ Nejde však o předsudek, neboť od pachatele opakovaných násilných trestných činů nelze rozumně očekávat jemné zacházení.