Hlavní politruk EU, místopředsedkyně Komise Věrua Jourová, předložení návrhu nařízení zdůvodnila „potřebou boje proti fake news“. V sadě odpovědí na otázky Parlamentních listů loni výslovně uvedla, že cílem tohoto nařízení je „vyhladovět weby, které šíří dezinformace“. Návrh nařízení má dosáhnout ekonomické likvidace alternativních médií, jako jsou právě třeba Parlamentní listy, které jako první loni upozornily na přípravu tohoto cenzurního unijního předpisu, který je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, jež je nedílnou součástí Ústavy ČR. Její článek 17 v odstavci 2 stanoví, že „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu“. V odstavci 3 je výslovně stanoveno, že „cenzura je nepřípustná“.

Parlamentní listy také ještě během procesu veřejné konzultace návrhu nařízení vyzvaly občany ČR, aby se konzultace zúčastnili a Komisi poslali své názory na připravované nařízení. Výzva byla úspěšná, protože počet odmítavých stanovisek a věcných i právních připomínek násobně převýšil počet pochvalných reakcí od nevládních neziskových organizací, které si Komise za tímto účelem „pase“ formou dotací a grantů rozdělovaných přímo z Bruselu. Eurokraté z aparátu komisařky Jourové se s nimi v rámci vypořádání připomínek „popasovali“ vepsáním formulace „neakceptováno z důvodu rozporu ze základním smyslem regulace“ do kolonky „reakce navrhovatele“. Z bruselštiny lze tuto větu přeložit do češtiny slovy: „Občané, na vás kašleme, protože jsme se cenzuru prostě rozhodli zavést, a vy nám do toho nekecejte“.

Internet je do určité míry regulován již dnes. Podle národních zákonů existuje již nyní určité omezení svobody projevu. Limity jsou však nastaveny v zákoně, jak to požaduje článek 17 Listiny v odstavci 4, který stanoví, že „svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“ Takto je v ČR podle § 403 Trestního zákoníku zakázáno propagovat nacistickou zločineckou organizaci SS. Podle § 405 Trestního zákoníku je jako trestný čin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia zakázáno tvrdit, že nacisté nezavraždili v koncentračních táborech miliony lidí, nebo že si to ti zavraždění zasloužili. V Trestním zákoníku máme i trestný čin šíření poplašné zprávy. Je definován § 357, který zakazuje šířit NEPRAVDIVÉ informace za účelem znepokojení většího počtu osob. V odstavci 2 jsou pak zakázány falešná hlášení požáru nebo umístění bomb.

Náš Trestní zákoník je v oblasti tzv. verbálních trestných činů velmi propracovaný a v zásadě odráží společenskou dohodu o rozumné míře omezení svobody projevu. Je tomu tak proto, že většina našich občanů si ještě pamatuje různá nesmyslná omezení z doby minulého totalitního režimu. Velkou předností naší vnitrostátní úpravy je přesnost, s níž vytyčuje hranice zakázaných slovních a písemných projevů. Kdo si přečte Trestní zákoník, snadno pochopí, že nemá na veřejnosti používat nacistický pozdrav, nemá veřejně tvrdit, že „džihádisté z Islámského státu, jsou ti jediní správní bojovníci za pravý výklad božího slova“, ani nemá vyzývat k povraždění jakéhokoli etnika či náboženské skupiny. Konstrukce definic našeho trestního kodexu vychází ze zásady, podle níž trestné – a tudíž zakázané – má být pouze chování, které jinému nebo společnosti způsobuje škodu.