„Pan Rittig je tak bohatý, že už nikdy nebude chudý. Přestože oficiálně nic nemá,“ začal svou úvahu Ivan Hoffman. Na rozdíl například od případu Davida Ratha, kde existují důkazy a odposlechy, tady máme před sebou člověka, který se pohybuje „ve stínu“ odjakživa. Má kontakty a „umí v tom chodit“.

Svědčí o tom i Rittigovo sebevědomí, se kterým celý případ glosuje. Ze soudu si nic nedělá. „Jako kdyby si to celé užíval. Rozhodně z něj člověk nemá pocit, že by se něčeho bál.“

Podle Hoffmana bude skutečné těžké říct, co je v Rittigově případu ještě legální, na hranici podnikání, a co je už zločin.