Jenže jak šel čas, drobní podnikatelé krachovali anebo zůstávali drobnými a střední třída místo aby konečně vznikla, zvolna mizí. Jenom ti nejbohatší Češi dále bohatnou a stále víc jim toho tady patří. Kupují doly, lesy, půdu, průmyslové podniky, média, nemocnice a nově také telefony a internet. Nejbohatší Češi bohatnou na tom, že pro ně pracujeme, že si od nich půjčujeme, anebo na tom, že v jejich sázkových kancelářích zkoušíme štěstí. Co bohužel nefunguje, je braní si příkladu z multimiliardářů. Něco z jejich know-how nám zřejmě uniká, neboť lidí, co by také rádi patřili do Forbesova žebříčku, u nás musí být mraky.  

Multimiliardářům kdekdo závidí, jenomže současně nám cosi říká, že bychom si to u nich neměli rozházet. Když je naštveme, prodají nás někomu cizímu, jak už to v řadě případů udělal stát, respektive naši politici. Když jim ale vyjdeme vstříc, čili vytvoříme jim podmínky, aby zbohatli o další miliardy, třeba u nás na něco pěkného či užitečného přispějí. Selský rozum ovšem radí moc si toho od party nejbohatších Čechů neslibovat. Sami se sebou mají starostí nad hlavu, a proto nepochybně doufají, že se o sebe postaráme sami.  

Poslední dobou na sebe z našich multimiliardářů upozornili pánové Bakala, Babiš a Kellner. První tím, jak se snaží zbavit svých nadbytečných horníků a novinářů, druhý husarským kouskem, když se v čele protestního protipolitického hnutí dostal do parlamentu a třetí jmenovaný zaujal převzetím nejsilnějšího telefonního a internetového operátora. Co kdo dělá se svými penězi je samozřejmě jeho věc a nejspíše bychom se tím ani nezabývali, kdybychom předmětem investic našich boháčů nebyli my. Když s obdivem sledujeme, kam až to lidé jako Kellner, Bakala či Babiš dotáhli, snad nebude znít neskromně, když jim připomeneme, že to my jsme jejich bohatství, my si je z čirého rozmaru platíme. Třeba to k něčemu jednou bude.