Ivan Jordák: Jak to vlastně bylo?

Svatý Václav je patronem naší země, prosíme ho, aby za nás orodoval, připisují se mu některé zázraky. Patřil a patří k nezpochybnitelným národním světcům, stejně jako jeho babička svatá Ludmila. Nevím proč, ale tak nějak mi vždy vadili. Už jako dítěti, kdy jsem se nemohl smířit s tím, že v podstatě šlo o otloukánka, který vyjma souboje s kouřimským knížetem Radslavem se boji vyhýbal. Nejsem sice povoláním historik, ale kolem Václava a Boleslava I je tolik nejasností, že o všem jsou jen a jen pochyby, stejně jako o jejich babičce Ludmile. Několikrát jsem v minulých letech psal, že tento případ, už jen z hlediska, že se jedná o počátek našeho státu, by zasluhoval daleko více pozornosti. Je ovšem skutečností, že nikdo na to nereagoval, co je vcelku pochopitelné. Proto jsem přivítal pořad Boleslav I, uvedený 25. září na ČT 2. Byl jsem jím zklamán, nejvíce asi kvůli dvěma skutečnostem. Za prvé, proč musel být průvodcem tohoto pořadu Angličan? To se opravdu bojíme uvádět legendy na pravou míru sami? Za druhé pak nikdo nešel za pochyby, nikdo se nepokoušel nalézt důvody, pokud se tak stalo, tak proč se tak vlastně stalo.

Dovoluji si tedy přijít s absolutně laickým názorem, neboť nejsem historik, jen jsem se historií vždy rád bavil. Na počátku všeho, aspoň podle kronik byli manželé Bořivoj a Ludmila, kteří za pomoci zahraniční pomoci na jejich požádání Svatoplukem, králem Moravské říše se stali panovníky části Čech, prakticky současného středočeského kraje. Protože ani tehdy neměli rádi pomoc některé z velmocí, lidé dobře věděli, kam vede, národ brblal. Bořivoj raději umřel a Ludmila hodila vládu na krk staršímu synovi, Spytihněvovi s vysvětlením, že je na nich, hlavně pak na Spytihněvovi udržet knížetství pro rod a aby se kvůli tomu modlil a prosil Boha o pomoc, který jim prostřednictvím kněze pomůže.

Spytihněv a Vratislav si uvědomili, že pes bude zakopaný někde jinde a spustili na kněze lavinu otázek. Ten se přes své pocení v podpaží, na lysině hlavy, a všude, kde si vzpomněl, soustřeďoval na odpověď, kterou po něm chtěli knížecí synové, jak udržet stát a svůj rod v jeho čele. Přes znalosti, jež měl, tuto otázku zodpovědět nedokázal a asi nikdo jiný na světě. Jenže neodpovědět nemohl, a tak přizvali další hlavy, aby aspoň našli směr.

Ale jen popovídali, pojedli a popili, až se dostali k prohlášení, že je to opravdu skoro nadlidský úkol. Vzpomenuli dávného pokřtění svých předků v Řezně. Dále nového křtu Bořivoje a Ludmily Metodějem na Moravě. Příchod kněží a mnichů do Čech, a pořád to bylo málo. Snad se zlepšily vztahy mezi kmeny, které byly v české kotlině. A že jich bylo. Kosmas nám ve své kronice píše o zemi s horami po svém obvodu, kde byly kmeny Čechů, ale i Lučanů, Hbanů, Charvátů, Doudlebů, Pšovanů, Děčanů, Lemuzů, Sedličanů, Litoměřiců, Charvátců a dalších.

Knížatům bylo jasné, že musí nějak sjednotit zemi, ale nevěděli jak zdolat ostatní kmeny dřív, než ony dostanou tentýž nápad. Nebo, ještě hůře, někdo je dokáže sjednotit proti nim. Spoléhat na pomoc Bavorů pro tento případ příliš nejde. Spíš by se domlouvali se silnějším protivníkem. Nakonec se rozhodli své území a nejdůležitější zemské stezky chránit zbudováním hradišť a zároveň i ústředního hradiště. Bylo jim jasné, že musí sehnat někde peníze na úhradu nákladů vydaných na zbudování těch hradišť.

Proto Spytihněv, když přebral od táty, jak se nyní jeví, sice malé, ale poměrně už celkem konsolidované knížetství a malou družinu, začal snižovat náklady, jak se dnes říká, aby měl na zamýšlené investice. Nemusel ani dlouho přemýšlet, aby se dovtípil, že nejlepší způsob snížení nákladů je převést jejich úhradu na jiného. A tak s družinou navštěvoval vesnici po vesnici, nechali se místními hostit a vybírali od nich i jakousi daň. Také rozvrhnul, o co která vesnice se má starat. Jedni o koně, druzí o skot, třetí o výrobu železa, prostě pro každého se našlo uplatnění. I těm, co nic neuměli, poskytla se možnost k naučení stavění hradisek. Lidé z toho příliš nadšení nebyli, ale družiníci je dokázali vždy k tomu přesvědčit. Už třeba jen ukázáním délky meče družiníka a porovnáním s délkou nože poddaného.

Tak mimo ústředního hradiště Levý Hradec, byl postaven i Pravý Hradec, a pak rychle po něm dokonce i pohraniční a cesty chránící hradiště Tetín, Libušín, Budeč, Mělník, Stará Boleslav a Lštění. Tato hradiště měla takřka stejnou vzdálenost od centra, jednu až dvě míle, které tehdy Spytihněv zbudoval na místě dnešního Pražského hradu (26–34 km), a ohraničovaly a také chránily hranice prvního českého knížetství.

Tak byl učiněn první krok k vytvoření státu. Byl panovník, měl svou družinu, měl hradiska, měl poddané, chyběl mu ale majetek. Tedy, dokázal postupně pomocí družiny a kněží přesvědčit ostatní, že panovníkovi patří veškerá půda. Ovšem tou sice někoho mohl odměnit, ale ne okamžitě, když ho potřeboval získat. To šlo jedině penězi, případně drahými kovy, co bylo tehdy složitější, především kvůli jejich nalezení, těžbě a pak ražbě. Naštěstí poddaní se naučili při stavění hradisek leccos užitečného. Co se dalo použít při dělání přechodů skrz bažinaté území, mostů přes vodní toky, kde nebyl vhodný brod. Také zpevnit a upravit cesty, a to i pro povozy v špatném počasí. Kupci pak rádi zaplatili jak ty cesty, tak i ochranu před loupežníky, a povolení v jeho zemi obchodovat. Návštěvou poddaných pak získával jídlo pro sebe i družinu, ale stále to bylo málo. A tak se poohlíželi za hranice, kde by šlo něco získat, pro svůj rod.

Nezbytnou se pak stala svornost rodu, honícího se za mocí a penězi. Nedopustit podléhání některých jednotlivců cizím rádcům, nebo příslušníkům jiných rodů. Rod panovnický může být pouze jeden. Ostatním přísluší jedině poslouchat, a to poslouchat bezpodmínečně. Nezáleželo, odkud jsou, a kdy došlo k převzetí jejich ochrany před protivníky, které jim kníže zase musel označit.

Aby tomu poddaní uvěřili a ochotně za ochranu platili, byla potřebná družina složená z otrlých rváčů, dostatečně blbých na to, aby si mysleli, že se mají dobře jen díky knížeti, v jehož družině jsou, a že mimo ni by byli ztraceni. Také aby byli pyšní, že v ní jsou, protože je jenom pro vybrané a lepší lidi, kteří jsou časem odměněni přídělem půdy, a to nezdaněné, protože daně platí za všechny jen poddaní, kteří mimo práce na poli, pastvě a v lese, později i při kutání kovů a různých stavbách, už nic jiného, absolutně vůbec nic nedělají.

Hned po založení státu je nezbytné zbavit se všech, kteří by jej mohli ohrozit, a to navždy. K tomu je zapotřebí mít zákon, který na to pamatuje a lidi ochotné a schopné to vykonat. Je i potřeba mít v rodě světce, aby lidi věděli ke komu se obracet o přímluvu. Pokud tento světec pak bude domácí, dokonce pocházet z panovnického rodu, lze odkazovat všechny žádosti poddaných na prosbu u svatého o jeho intervenci u Boha. Bylo lákavé odkazovat poddané již za jejich života na Boha, aby jim splnil jejich přání a také podle jejich ochoty plnit, co jim kníže, jeho družiníci nebo církev uložili, jim slibovat odměnu po smrti. A tak se i chovali potomci Bořivoje a Ludmily, kteří se mnohem později podle zakladatele jejich rodu jmenovali Přemyslovci. Přemysla sice nikdo nepoznal, ale o to byl všem vzácnější, protože tím byl skoro něco jako bůh, který sice naprosto o všem rozhodoval, ale nikdo ho neznal osobně.

Spytihněv se mnoha let nedožil, a tak po něm převzal vládu Vratislav, který se zatím stačil oženit s Drahomírou z rodu Stodoranů. Ještě než se stal knížetem, narodil se mu syn Václav, a po Vratislavově nastolení na knížete, druhý syn Boleslav. Mezitím i několik holek, ale vyjma Střezislavy, kterou se jim podařilo provdat za Slavníka, ostatní nestály za zmínku.

Vratislav pokračoval ve Spytihněvově díle, a tak byly položeny základy prvního státu Čechů na našem území, který přes všechny potíže a schválnosti, jak zvenku, tak zevnitř, přetrvává dodnes. Je třeba rozhodně ještě uvést, že to nebyl jen první stát Čechů, ale rozhodně i Češek, abychom neurazili feministky, a také Moravanů a Moravanek a Slezanů a Slezanek, abychom se nedotkli žádné ženy byť jiných národností. Ale rozhodně na svém počátku nebyl státem ještě jiných národností, nebo národů.

Začal jak většina států, nejen v Evropě, ale vůbec ve světě, bojem bez pravidel a slitování mezi těmi, kteří si mysleli na titul panovníka. V případě svého vítězství, nezapomněli nikomu z poražené rodiny či rodu zakroutit krkem. Byly i výjimky, kdy se poprali v jedné rodině, a to se ponechala část, která pomáhala vítězi v jeho bohulibém díle, neboť panovník byl tehdy a ještě dlouhou řadu staletí potom, z vůle Boží. Tedy, když se vezme vše, co se dělo, kolem a kolem, považujeme všechno dění kolem panovníka za správné. Vždyť bez vůle boží nespadne nikomu z hlavy ani vlas.

Vedlejší Čechy mají proti Moravě zpoždění, co se týká vytvoření státu, přijetí křesťanství a mezinárodního uznání přibližně nějakých 100 let. Ovšem dokázali se daleko rychleji postarat o své svaté, užívaje zpočátku jako prostředek zavraždění někoho z vládnoucí rodiny, nebo také rodu. Tak se prvními svatými stal kníže Václav, patrně zavražděný v roce 935 a za svatého považován již od konce první půle desátého století (zázraky při pobytu Jindřicha Ptáčníka v Praze, zázrak při přepravě mrtvého Václava po mostě přes Vltavu, zázraky kolem jeho hrobu a věcí). Ale první zavražděnou Přemyslovnou byla jeho babička Ludmila. Ta byla úředně považována za světici od jejího pohřbení Václavem v Praze dne 10.11.926, ale k odstranění i těch posledních pochyb o její svatosti dochází až v roce 1100.

Také není jasné, jak je to s dalšími svatými, či aspoň blahoslavenými, pokud není způsobem odpovídajícím jejich postavení, jim prokazována úcta. Přimlouvají se, nebo nepřimlouvají, či naopak si ztěžují a tím tak zhoršují naše postavení. Nikdo neví, jak a co je pravda. Nakonec nevíme dobře, ani jak ti svatí prožili svůj život zde na zemi. Nebo to víme až moc dobře, ale skoro všichni předstíráme, že to bylo úplně jinak, aby účelu svatořečení bylo dosaženo. Avšak nepitvejme osud jejich, také to neměli vždy lehké, a možná jsou náramně rádi, že mají tu část pozemské pouti už za sebou, a jen se těší na konec té pouti nebeské, kdy i jim pominou zcela všechny po nich požadované starosti a povinnosti.

Pověděli jsme si, jak se asi starali kdysi o budoucnost svoji, své rodiny, národa a také země. Bylo to prosbou u autority tehdy nejvyšší, sídlící na nebesích. Prosbami zde začínali, ale i obětinami bohům, jak byli zvyklí předtím. Ovšem množství obětin patrně snížili, když se po novu už obraceli jen k jedinému bohu, majícímu na starosti všechno a nikoli už k množství bohů a bůžků, kteří měli na starost jen svůj obor a nic jiného.

Tak jsme se nyní po svatých dostali k založení a postupnému utváření Českého státu. Co je celkem pochopitelné, protože jeho založení bylo s prvními našimi svatými spojeno přímo, nebo nepřímo. Spytihněv, Bořivojův syn, který se naučil u táty a mámy způsob, jak jiné připravit, o ničím nezasloužené výsady, mezi které počítali i právo na svrchovaný stát, podle tehdejších měřítek, ale i na život a na rodinu.

Kněžna sv. Ludmila vychovávala kněžice Václava a Boleslava, jejichž byla babičkou, snad už za života syna Vratislava, který vládl po starším bratru Spytihněvovi, patrně od roku 915, kdy se narodil Vratislavovi a jeho manželce kněžně Drahomíře mladší syn Boleslav, do roku 921, kdy zemřel Vratislav na následky zranění utrpěné ve srážce s Maďary. Knížecí rada tehdy asi rozhodla, že kněžici budou dál svěřeni do výchovy Ludmile, následníkem na knížecím stolci bude, až dospěje, Václav a do jeho plnoletosti se nyní stane regentkou Drahomíra. Zdálo se, zejména zpočátku, že všechno bylo rozumně rozváženo a zařízeno. Jenže pak nepříznivé skutečnosti následovaly jedna druhou, a dodnes nevíme nejen, kde je tomu počátek a kde konec, ale jak všechno vlastně proběhlo. Kdo s kým, kdo proti komu a proč.

A tak, jak se říká, když nejvíce potřebujeme spěchat, je nejlepší si sednout. Stačí jen na chvíli, na okamžik. Pokud toto přerušení lze udělat, ze zkušenosti víme, že takřka ve všech možných případech tomu tak lze, je zbytečné spěchat.

„Proč počátek státu slavíme na den vraždy knížete Václava“, ptáme se jeden druhého. Marně se rozhlížíme, hledáme někoho, kdo zná příčinu, ale nikde pomoc nenalézáme. Jediná odpověď je, že tak rozhodl Parlament. Ale proč tak rozhodl, zase nikdo pořádně neví. Nakonec není to jediná věc, kdy nikdo neví, proč tak Parlament rozhodl, a k čemu je jeho rozhodnutí dobré.

Dalo by se asi o tom hovořit dlouhé hodiny. Skoro každý člověk je přeborníkem v mluvení o ničem. Ono také, kdyby se mohlo mluvit jen o něčem, byla by to strašná doba. Nekonečná, neveselá, zlá. Vlastně by se převážně mlčelo a jinak vůbec nic. Nevíme, a asi ani nikdo jiný neví, proč a jak ta vražda ve Staré Boleslavi tehdy proběhla. Ale nebylo by od věci pokusit se všechno zjistit. Když už pro nic jiného, tak aspoň budeme mít celou zimu, co dělat.

Proč máme právě v tento den, den svátosti, a jakými cestami, nepravostí plnými se k němu došlo. Též, zda někdo tak rozhodnul nebo se po navrstvení skutečností na sobě objevilo něco, co takto navršenou hráz smetlo jediným rázem, metaje její částice jednotlivě kolem do vzdálenosti, kde už nebyly k nalezení.

Přemyslovci, potom, co se vypořádali rychle s předáky ostatních kmenů, v čem vynikali zejména první Boleslavové, a to jak otec, tak i syn, pomalu vytváří nový Český stát. A to ze základů zmiňovaných už dříve. Tedy České kotliny a potom i Moravské roviny včetně ji obklopujících pohoří.

Aspoň Kosmas to zmiňuje, když píše o stavbě Staré Boleslavi, tehdy pouze a jen Boleslavi. I Widukind z Corwey se zmiňuje o Boleslavovi I, tedy otci, když zmiňuje jeho reakci na pochyby jednoho z knížat v Čechách, kterému poslal i pomoc dvou pluků král, později císař Ota, zda jen zabití vlastního bratra Václava je důvodem dostatečným pro získání titulu panovníka.

Ukázalo se, jak snadno lze v těchto záležitostech chybovat. Už při stavbě hradu v Boleslavi projevil jeden z předáků rodů, pozvaných družiníky Boleslava na stavbu, absolutní neznalost řešení problémů, překážejících rychlému a řádnému dokončení stavby. Nenapadlo ho nic hloupějšího než o přestávce na stavbě vznášet stížnosti a namítat, že je to pro něj a jeho rod novum, které po nich nikdo dosud nechtěl, a tak odmítá v práci pokračovat. Byla to poslední slova v jeho životě. Odpověď Boleslava byla stručná, jednoznačná a výstižná. Než se stačil předák a ostatní čehokoli nadat, chytil ho Boleslav za vlasy, švihl mečem, hlavu hodil mezi lid a učinil dotaz, zda má ještě někdo pochyby nebo připomínky ke stavbě, či snad k jeho počínání. Sám se v ten okamžik už nestačil divit pilnosti a úsilí již svých, od chvíle švihnutí mečem, poddaných.

Nejhorší je však, jakmile se začneme zabývat jedním problémem, tak hned vytváříme automaticky další. Co se nám stalo i zde. Než se dostaneme k vraždě Václava, budeme muset se zabývat vraždou jeho babičky, kněžny Ludmily, spáchané na jednom z pohraničních hradisek, na Tetíně. Obecně se říká, a to od prvopočátku, že Ludmilu nechala zavraždit její snacha, kněžna Drahomíra. Její, myšleno Drahomíry, zvlášť zavilí nepřátelé uvádí jako důvod pohanství kněžny Drahomíry a křesťanství kněžny Ludmily. Co je, jak všichni víme, nesmysl. Ona Drahomíra pocházela z kmene Stodoranů, nebo také Havolanů, kteří již pár let byli křesťané. Samozřejmě i jejich panovníci. Tehdy ještě platilo, čí je vláda, toho náboženství. Svobodu náboženského vyznání si prosadili Češi až za cca 500 let, a ostatní národy ještě mnohem později.

Je pravdou, že snachy a tchýně se nemívají rády, ale proč se kvůli tomu hned vraždit? Drahomíra byla všechno možné, ale rozhodně nebyla nějaká hloupá, jak se nyní říká, slepice. To by zcela určitě kmenová rada nerozhodla o jejím regentství do plnoletosti Václava. Co by také touto vraždou získala? Mnohem více jí mohla ztratit. Vezměme v úvahu jen, co nám sdělují legendy.

Vratislav přišel o život na počátku roku 921 na základě zranění utrpěného při střetu s Maďary. Kmenová rada svěřila výchovu Václava a Boleslava Ludmile, která je vychovávala již za života Vratislava, a Drahomíru ustanovili regentkou. Nezměnilo se vlastně nic, pouze Vratislav skonal a za něj panovala Drahomíra. Brzy odjela Ludmila i s kněžici na Tetín. Vyhnání Ludmily Drahomírou je velmi nepravděpodobné, proč by jí pak nechala své oba syny, vlastně jako rukojmí, kterým by mohla být vydírána. Země se dál spoléhá na Bavorsko, možná také už sonduje v Sasku, jehož hvězda stoupá. Zemi dál přepadají Maďaři a patrně stále existuje opozice, představovaná za Bořivoje Střezislavem a jsou spory s kmeny v České kotlině.

Údajně 15. 9. 921, tedy o něco málo více než půl roku po smrti Vratislava je Ludmila na Tetíně zavražděna dvěma družiníky, patrně Varjagy Tunnou a Gommonem. Po jejich „návratu“ do Prahy, nechala ihned Drahomíra Gommona s rodinou popravit, Tunnovi se podařilo utéci.

Položme si otázku, k čemu a jak vlastně tehdy na Tetíně došlo? Podle legend víme jen tyto věci. Ludmila preferovala pořád Bavory, Drahomíra už Sasy. Tetín byl tehdy hradiště, pevnost, která odpovídala požadavkům své doby. Zabezpečení na Tetíně bylo patrně zvýšeno, když tu měla žít starší kněžna Ludmila spolu se svými vnuky, z nichž se jeden stane určitě panovníkem této země. Potom je nelogické, jak se mohli dostat najatí vrahové dovnitř, skrz bránu do hradiště a potom i do paláce, zejména když už byla noc. Další podivnou věcí jsou výčitky Ludmily těm vrahům, že je živila, odměňovala.

Není ani vysvětleno, jak se knězi Pavlovi, archipresbyterovi v Čechách podařilo té noci z Tetína uprchnout. To se později povedlo až v naší době panu Krejčíři, a tak vidíme, že zase těch rozdílů příliš není. Ale hlavně pokud by vražda měla důvod náboženský, pak by byl asi první obětí kněz Pavel.

Není vůbec vysvětleno, proč atentátníka Gommona nechala Drahomíra, hned po návratu do Prahy popravit i s jeho bratrem, ne-li s celou rodinou. To je podivná odměna za splnění tak choulostivého úkolu. To se pak dalo očekávat, že se všichni mohli přetrhnout, aby dostali obdobný úkol. Ani proč Tunna hned uprchnul ze země. Ba ani důvod postavení kostela sv. Michala na Tetíně po zavraždění Ludmily. Ať se o Drahomíře píše v legendách cokoli, nikdy se nikde nepíše o její hlouposti. Pak je náramně podivné, že volí tak hloupý způsob zabití Ludmily. Vždyť tehdy jen trochu schopný lučištník byl schopen zastřelit kohokoli na dálku 150 m, s otráveným šípem ještě dál. Proč by tedy Drahomíra riskovala nějaký boj na Tetíně, kdy by určitě došlo k ohrožení jejích synů. Také důvody vyhnání Drahomíry Václavem po jeho nastolení a pak její návrat odbytý jen krátce, že Václav shledal, že matka byla bez viny.

Vezmeme-li vše kolem a kolem, můžeme dojít k závěru, že Ludmilu zavraždili její družiníci. Dostali se na hradiště bez boje, kněžna jim vyčítá, jak je živila a obdarovávala, jedou ještě v noci do Prahy se pochlubit, a potom je Drahomíra nechá popravit (Gommon), Tunna uniká. Přesto Drahomíru pomlouvají, čemu uvěří i Václav, ale brzy shledá, že tomu bylo jinak.

Mezinárodně bylo popisované období plné změn, snad ještě více než je tomu nyní. Skončila Velká Morava, a místo ní zatím nebylo nic. Samozřejmě, moravská země přetrvávala dále. Nebyla nic však mocensky a politicky, aby nahradila zaniklý státní útvar. Přetrvávaly patrně jen rozhádané a bezbranné vesnice, o městech se nedá v této době mluvit. Nejsou ani zmínky o nějakých hradištích. V této době se Morava patrně stala zemí nikoho, tedy zemí vydané všem na pospas a v plen. Dlouho se patrně říkalo, „chceš si zaloupit, tedy vzhůru na Moravu“. V uvedené době byl tento způsob obživy dost populární a rozšířený. Ani se nepovažovalo za nezbytné nějakým způsobem skrývat, o co jde a jak se provádí. Loupení patřilo k uznávaným způsobům získávání majetku a dlouhá léta se dokonce považovalo za živobytí jen pro nejlepší lidi, pokud dodržovali určitá pravidla, a obětovali příslušnou část z lupu církvi. Později pak dostávali erb, který se stal něčím, co je dnes živnostenský list, zakládal právo živit se určitým způsobem. Nakonec nám vše popsal později pěkně třeba Petr Chelčický ve svém díle o trojím lidu.

Václav se stal knížetem a v roce 926 nechává převézt Ludmiliny ostatky do Prahy, a vlastně tím nastává proces jejího svatořečení. Bylo by nádherné, kdyby se třeba v Kosmově, nebo kterékoli jiné kronice našlo, že dne, měsíce a roku vyhlásil, je úplně jedno, zda kníže Václav nebo Boleslav na vrchu Žiži České knížectví. Potom vykonal přehlídku své družiny a místní domobrany, při které dudáci hráli „Hospodine ponyluj mi“. Zároveň byly shromážděním všech bojovníků vymezeny hranice státu. Bohužel, zatím se nikde vůbec nic o tom nenašlo, a to ani zmínka. Od počátku se psalo tak, jakoby kníže i knížectví bylo vlastně tady od pradávna. Nebo že sem přišel nějaký rod, vedený svým praotcem, a rozhodnul se zde zůstat. Podíváme-li se do děl římských historiků, nabydeme dojmu, že nejen naše země, ale i řada jiných, byla průchozí stanice pro různé kmeny, až tu nakonec jich několik zůstalo a ocitly se během řady let pod nadvládou Čechů a nakonec se vzájemně všichni promísili.

Vraťme se raději k druhému podle pořadí, ale prvému podle významu, svatému knížeti Václavovi. Po dovršení snad 18 let se stal panovníkem, a jeho prvním státnickým činem bylo vyhnání matky, kněžny Drahomíry, ode dvora, možná i do ciziny. Brzy pochopil, že on i matka se stali obětí pomluv, matka je bez viny, aniž by bylo zmíněno, v čem její obvinění spočívalo a tak ji povolal zase zpět. Pořád ale konal dobré skutky. Mezi jiným jezdil též na svěcení kostelů, a tak přijel i do Boleslavi na vysvěcení kostela Kosmy a Damiána. Odpoledne se pak chtěl vrátit do Prahy, ale nechal se Boleslavem přemluvit k oslavě a pitce. Při ní dochází k nějakému sporu, co Václav řeší se svou družinou jakousi manifestací síly. Pak už má vše rychlý spád. V noci, po pitce, se schází družiny a patrně v družině Boleslava padne návrh, že nejlepší řešení by bylo všechny pobít, co je přijato i všemi přítomnými, jako vůbec nejlepší nápad toho večera.

Ráno jde Václav na jitřní, potkává se s Boleslavem, dochází mezi nimi ke sporu, který přeroste v ozbrojené střetnutí. Boleslavova družina je na místě dříve a Václav se chce spasit útěkem do kostela, ale kněz před ním snad zavře dveře a tak je Václav před nimi zabit. Potom Boleslavovi družiníci pobijí hned z družiny Václava všechny, které chytnou, ostatní pobijí až v Praze a zmocní se i hradiště. Boleslav se tak stane panovníkem přibližně Středočeského kraje. Drahomíru nechá uprchnout do Charvat, pohřbít Václava knězem Pavlem, který snad byl archipresbyterem v Česku. Za tři roky potom nechal jeho ostatky přepravit do Prahy a pohřbít v chrámu sv. Víta. Po uplynutí několika dalších let je pak z knížete Václava světec a patron České země.

Tedy tolik z prologu o sv. Ludmile a první legendy o sv. Václavovi. Není tu vůbec zmínka o křtinách Strachkvase, ani o něm samotném, ani o žádných vztazích se zahraničím. Není tu zmiňován nějaký vztah k Bavorsku, Sasku, ani jejich kněžím nebo panovníkům.

Tomu předcházelo, pomineme-li lidi z pravěku a různých dob, nazvané spíše podle nějakého svého zvyku, tak na území dnešní naší republiky žili Keltové, od Římanů pojmenovaní Bójové (strašní), podle nich je nazývána naše země Bohemia, i když na první pohled je to hezká země, lidé příjemní a milí. Později se tu po Keltech usadil Germánský kmen, Markomani, kterému velel Marobud. Teprve po nich přišli Slované, jak nám sděluje byzantský historik Prokopios. Ti se pak pojmenovali, někdy kolem roku 800 n. l. je už to obecně známo, Češi.

Usuzujeme tak ze snad první zmínky o Češích v dokumentech, jako takových, ne o Slovanech, kterou je snad zákaz Karla Velikého z roku 805 na vývoz zbroje a brnění do Čech. Tedy, už tehdy jsme do Evropy vstupovali hned s embargem neboli sankcí. Též v Einhardově životopisu Karla Velikého, při uvádění výbojů Karla mladšího v roce 805 jsou patrně Češi poprvé uvedeni, aspoň přibližně svým jménem, jako Císi. Karel mladší se s nimi měl střetnout a měl za úkol je učinit poplatnými, ale je výslovně uvedeno, že poddanými se nestali a poplatek míru není stanoven. Mluví o něm až Kosmas, ten přišel se 120 voly a hřivnami stříbra, jako s něčím starodávným, a přisuzuje to knížectvím o 300 let později, aniž by proto byly důvěryhodné podklady. Kosmas tak založil patrně v nás špatné vědomí o tom, že jsme vlastně někomu mimo nás stále něco dlužni a máme mu proto platit, a skoro být za tuto možnost ještě také vděčni. Bohužel toto vědomí přetrvává až dodnes v řadě našich politiků.

Roku 806 bylo vysláno proti Čechům vojsko z Bavor, Alemanie a Burgund a vrátilo se bez větších škod, píše kronikář. Už tehdy se mu nechtělo psát, že jejich vojáci byli biti, jak žito. Nakonec kronika měla sloužit hlavně k oslavě toho, kdo si ji zaplatil, popřípadě založil klášter, kde ji psali, nebo byl jinak užitečný kronikáři. Jak vidíme, celý postup se od současného příliš neliší. Pořád přetrvává ono biblické „přej a bude ti přáno“, nebo snad jeho upřesnění „dej a bude ti dáno“, anebo o přátelském státu se může lhát, jak je libo za podmínky, že se o něm lže v dobrém.

A tak vytváření i sjednocování našeho státu ve střední Evropě počíná shora uvedenými událostmi, ale také znevolňováním obyvatelstva a jeho donucením k robotám a později dalším odvodům ve prospěch knížete a také vrchnosti, popř. církve.

Pak Widukind z Corwey se zmiňuje o rychlé reakci knížete Boleslava I, tedy otci z Boleslavů, na pochyby jednoho z menších rodových knížat v Čechách, zda má Boleslav oprávnění vládnout i mimo území dnešního Středočeského kraje jen na základě své vůle a zabití vlastního bratra Václava. Zda jsou to spolu dostatečné důvody pro získání titulu panovníka.

Pochyby vznesl ani ne rok po zabití Václava, kdy uvedenému knížátku poslal král a příští císař Ota na pomoc dva pluky ze Saska – Míšeňska. První pluk zvítězil nad částí vojska Boleslava I, kterou on poslal proti němu, zatím co zlikvidoval pluk druhý. Při oslavách vítězství byl první pluk zdecimován přepadem zbylého vojska, jež Boleslav I přivedl a nato zlikvidoval i vzpurné knížátko.

Tehdy lze vlastně asi poprvé uvažovat o počátku Českého státu, o vzniku celku, který má první znaky státu. Jediného panovníka z vládnoucího rodu, osvědčení schopnosti se vypořádat se vzpourou uvnitř země, ubránit se intervenci vojska ze zahraničí, započít se správou vlastní země a organizací této správy, výboji do zahraničí, zavedením ražby vlastní měny a započetím těžby drahých kovů. Také přičleněním území poražených kmenů k vlastnímu území a tím jeho rozšíření a stanovit zde jakési své úředníky (nazývané kasteláni, nebo župani, popřípadě popravci), zastupující ho ve všech právech a tvořící zárodek budoucí šlechty). Též z družiny rychle vytvořil armádu o síle přes tisíc bojovníků místo několika desítek stávajících družiníků.

Se získáváním těchto znaků nově zavedené správy země, později pojmenované (hradištní správa) je započato během období 935 až 936. Tomuto získávání napomáhají mrtvice a smrt krále Jindřicha Ptáčníka, po které následuje období takřka bezvládí, kdy se Ota I musí nejprve vypořádat se svými bratry. Jednak se starším polorodým Thankmarem, kterého porazí, a když Otovi vojáci, po dobytí hradu, naleznou Thankmara skrytého za oltářem v kostele, udělají s ním krátký proces. Nakonec to byl přece pohan a syn pohanky, první manželky Jindřicha Ptáčníka.

Náročnější byl spor s mladším bratrem Oty I, Jindřichem I. Ten neustále proti Otovi I vyvolával spiknutí a povstání, spojoval se s Thankmarem, dokud byl živ. Po něm s franským vévodou Eberhardem a lotrinským vévodou Giselbertem. Po jejich smrti se roku 939 poddal bratru Otovi I, který ho jmenoval lotrinským vévodou, ale kvůli dalšímu spiknutí byl zavřen až do udělení milosti a bavorského vévodství v roce 948, kdy pak Otovi I pomáhal v jeho tažení do Čech v roce 950 a o 5 let později zemřel.

Lze stanovit přesně slavné či památné nebo významné dny? Ale vůbec ne, a proč taky. Čím byl ten den nebo měsíc důležitý třeba pro sedláka, co jede zrovna tamhle na kopci? Dlouhá léta se říkalo, že náš lid se 28. října 1918 rozhodnul pro samostatný stát. Rozhodlo se pro něj několik lidí, dejme tomu předních mužů národa. Řada lidí, zejména starších prakticky nevěděla, co to je republika. Byly babičky, jejichž největší starostí bylo, co bude s císařem pánem.

Morava svou intervencí ve prospěch Bořivoje, se stala tady v Čechách bohužel sakramentsky nepopulární. Již tehdy se krajané a rodáci pohoršovali, pokud někdo z mocných si pomoc proti poddaným obstarával někde venku. Sice, až na několik výjimek s tím nic nedělali, jen brblali. Ale to brblání provázelo celou dobu pomoci, skončilo, až příslušný protektor to vzdal a šel zmizet v propadlišti dějin. Nedivme se, myslet, jsem pánem této země, a každé ráno mít předložené náčelníkem tajné služby fórky, které na mě podrobený, věrný a loajální národ udělal, je k uzoufání. Zejména, pokud jsou tato zjištění proložená dalšími, že už si přestali dělat legraci z protektora a panovníka, ale věnují se jeho paním, když jim zahýbají, popřípadě jejich vzájemnému přátelství též s jinými muži, či jiným vlastnostem, ne zcela odpovídajícím společensky uznávaným stykům.

Také, kdo byl nyní, popřípadě v minulých dvou stoletích, někdy na Levém Hradci, se nepřestal divit celou cestu domů, jak toto ústředí knížectví Čechů, mohlo být tak malé, srovná-li je s jinými hradišti, neřku-li už třeba s Pražským. Ale není to tak dlouho, co se v okolí, tedy mezi Levým Hradcem a Roztoky vykopala rozsáhlá ranně středověká zástavba. To bylo ale překvapení, když se dosud tvrdilo, že staří kronikáři píšící o této zástavbě si jenom vymýšlejí. Skoro na stejno tomu bylo u zjištění ve Staré Boleslavi, že si Kosmas nevymýšlel, když psal o Boleslavovi, jak tu stavěl hrad po římském způsobu. Asi podobně dopadne tvrzení, že to Ibrahim ibn Jakub přehnal s popisem Prahy, čím nemyslel dnešní město, ale Hradčany, že je z kamene a vápna, a Čechy sklízí úrodu dvakrát v roce. Někdy stačí kopnout hlouběji do země, ale komu se chce dělat krumpáčem. Vzpomeňme však Schliemannova objevu Troji podle Homérovy Iliady, a možná se ta chuť kopat hlouběji dostaví.

Bořivoj I. sice sídlil ještě na Levém Hradci, ale už měl chuť na změnu. Nechal proto vystavit kostel Panny Marie na dnešních Hradčanech, ale brzy zemřel, a tak přestěhování a další výstavbu, jak na Hradčanech, tehdy nazývaných jedině Prahou, dokončil jeho syn Spytihněv, vládnoucí asi od 894 do 915, kdy zemřel, kupodivu běžnou smrtí bez pomoci někoho jiného. Co tehdy zase nebylo až tak obvyklé. Ale nikde není o násilné smrti zmínka, a také by těch svatých z rodu Přemyslovců bylo mnoho. Po něm nastoupil mladší bratr Vratislav, o kterém máme zpráv více. Sice opravdu nepatrně maličko, ale přece jen.

Vratislav pokračoval, kde Spytihněv skončil. Věděl, že musí udržet jak ústřední, samozřejmě také i pohraniční hradiště. Též pokračovat i v ochraně obchodních cest, protože i z kupců se dalo leccos získat. A tak dál chránil obchodní cestu žitavskou vedoucí kolem Staré Boleslavi, rakouskou u Lštění a v neposlední řadě řezenskou či norimberskou kolem Tetína, nakonec i chebskou u Libušína. Také Hradčany, tehdy zvané Praha, jak už jsme psali, byly nad brodem skrz Vltavu, tehdy místem kudy procházely obchodní cesty a patrně se tady tehdy i vzájemně křížily. Též tu pokračovala i pohanská tradice v nastolování knížete, když ho zde nastolovali na kamenném stolci na Žiži, co byl posvátný pahorek, vedle nově postaveného kostela P. Marie dalším knížetem.

Postupem času zmizel nejen stolec, ale i pahorek Žiži byl srovnán s terénem, když tu vyrostla nejprve rotunda a později katedrála sv. Víta, a tak stolec přestal být potřeba, panovník byl nastolován pod střechou a jen před pozvanými. Co mělo rozhodně i své výhody. Mohlo se nastolovat, později korunovat, též i v případě nepříznivého počasí a výběrem a pozváním žádoucích účastníků bylo zabráněno nežádoucím projevům, třeba pískotu, nadávkám a dalším při obřadu, a ten se tak stal posvátným a nezpochybnitelným.

Tehdy se na zachovávání památek ještě nehledělo jako na záležitost dokazující kulturu národa. Spíš se užívalo heslo, pryč s tím starým harampádím, za které se považovaly staré věci, především movité, z nemovitých jen stavby, a pokud se věc už nepoužívala, rychle se zbourala a nešla-li ji už použít pro tvorbu věci nové, vyvezly se její zbytky, ne na smetiště dějin, ale smetiště skutečné.

Přesto je dodnes považován hradní komplex za největší na světě, a díky zásadě, „s věcí nepoužívanou rychle pryč“, můžeme dodnes nalézat po škarpách starou hmotnou kulturu, a někdy být plní údivu nad zručností našich předků. Hned od počátku bylo toto hradiště přibližně dnešního rozsahu a přírodní terén byl využit na obranu. Jako místo, kde je nyní Jelení příkop, kudy dokonce tekl potok Brusnice. Na západní straně, mezi nynějším Hradčanským náměstím a prvním hradním nádvořím byl z obranných důvodů vykopán příkop 30 metrů hluboký a 24 metrů široký, přes který vedl most do hlavní brány. Přesto kolem hradu byly dřevěné hradby na hliněných valech a několik strážních věží, z nichž tři sloužily také jako brány. Mezi západní a východní vedla dlážděná cesta.

Je až s podivem, proč tak obrovský hrad s tolika obrannými prvky, když byl ve středu knížetství. Někdy člověka napadá, co když právě proto.

Patrně již tehdy hned první den po vystřízlivění z oslavy nastolení nového panovníka, zazněl v řadě významnějších rodin, dotaz hradní paní. „Můžeš mi povědět, proč jste nastolili zrovna toho Václava, nebo Přemysla či Oldřicha, a mohla použít i jiné jméno? Vždyť druhého takového blba byste dlouho hledali. A ta jeho. Tfuj, prsatice jedna. Nohy má křivé jak koza, a kozy jak vozy. Jen kvůli ní musíme nosit sukně až na zem a výstřih málem až na pupek,“ odplivla si hradní paní.

Vzápětí seznámila manžela, co o tom říkaly jiné hradní paní, a to byl důvod, aby si zase odplivnul on, a neurčitě zamručel, když chtěla, aby sebral svou hradní posádku, v jejích ústech, tu neužitečnou bandu ožralů, a s jinými pány táhnul hned proti knížeti a vyhodil ho z Hradčan. Zmínka o Hradčanech narušila snění pána, jak vítězí slavně nad knížetem, získává jeho poklady a také kněžnu s jejím tak bohatě vyplněným výstřihem a využívá hned svého práva vítěze. Podíval se na ženin, kde bylo marné něco hledat, zklamaně vzdychl a jeho sny zmizely v nenávratnu.

Skrz zuby procedil něco o hlouposti a představě, že on a ostatní páni umí snad létat, jinak se přes ty příkopy a hradby do Prahy nedostanou. A tak Hradčany, tehdy nazývané Praha, již svou mohutností bránily nápadu na vzpouru jen kvůli malichernému důvodu.

A tak je skoro nejrozumnější vycházet z toho, že lidské vlastnosti a povahy, jsou prakticky neměnné po desítky tisíc let, a na dění kolem, ať lidí žijících bez zájmu o získání žít na výsluní společnosti, tak i těch, kteří se na tato výsluní jsou připraveni se drát ve dne i v noci, obě skupiny reagují takřka stejně. Touhy a jejich naplnění se u lidí nemění, pouze a jen prostředky volené pro jejich dosažení.

V Česku se střídali nejen panovníci, ale i nájezdníci, pilně zemi navštěvující a plundrující. Asi nejčastějšími byli tehdy v 10 století Maďaři. Jak je již uvedeno, délka jejich pobytu byla pouze součtem dnů potřebných k příjezdu na místo, vytipování si zajímavých věcí a osob, převedení oněch zajímavostí do svého vlastnictví, a po jejich shromáždění, návrat i s nimi do Uher, odkud přijeli. Už jen vzhledem ke změně vlastnictví bez souhlasu druhé strany, musela být celá operace rychle a rázně provedena, než dosavadní vlastník dokáže shromáždit prostředky, aby převodu od něj považovaného za lup u věcí, nebo útisk u lidí, zabránil. Ovšem výše škody nebyla až tolik závratná. V podstatě se rovnala škodám vzniklým požárem, který někdy celou záležitost též doprovázel, pokud si tito nájezdníci mysleli, že se domácím podařilo před nimi řadu věcí a lidí schovat.

Boleslavovi neušlo, že díky loupeživosti Uhrů, kupci hledají cestu na východ a do Orientu jinde, než skrz Panonii. Někteří zkoušeli severnější cestu, vedoucí z Norimberku nebo Řezna přes Prahu, Olomouc, Krakov až do Kyjeva a dál za něj. Rychle vystavěl u ní hradiska, jejichž posádky chránily bezpečný průchod kupců, ale i starali se o cesty, brody, hatě a další zařízení, která ulehčovala cestu pro všechny. Hlavním úkolem županů, starajících se o kraj kolem hradiska, bylo sehnat peníze na úhradu nákladů s tím spojených, a také nějaké něco málo pro knížete, když už si o kupce dělal takové starosti. Jeho starosti byly nebetyčné. Hned zpočátku své vlády musel obsadit Olomouc na Moravě, aby zabezpečil cestu do Krakova. V Krakově ovšem skončit nemohl.

Jeho počínání by tak ztratilo smysl, vždyť kolik toho by kupci tam prodali. Ani ne polovinu zboží tam dovezeného. Naštěstí ho osvítil duch svatý a kníže Boleslav honem pokračoval dál na východ, až se jeho oddíly dostaly do Červených hradů na řece Bug. Za řekou tehdy panovala jako regentka za svého syna kněžna Olga, která se v té době srovnávala s Drevljany, kteří jí zabili manžela, když od nich přijel vybírat daně. To ji tak rozhořčilo, že jich několik tisíc také hned nechala zabít.

České knížectví svou rozlohou mělo tehdy jeden obrovský problém, provázející všechny rozsáhlé, narychlo upečené věci, a to jak zabránit jejich rozlomení, či úplnému rozdrobení. Stát byl tehdy, ale nejen tehdy, jako koláč. Po delší době, pokud nebyl správně připraven a potom ošetřován, začal praskat. Tady sice byly spojovací hradiska, ale v cizí zemi, jejíž obyvatelé na hradisko nepříznivě hleděli, jim nic nepřinášelo, naopakBoleslavovi začínaly starosti. Už pochopil, že vládnout není zase taková legrace a zábava, jak si původně myslel. Sice dal dohromady jakž takž správu země, kterou začal mít za vlastní. Dobyl všechna území překvapivě rychle. Dokonce někde stačilo sednout jen do sedla a zemí projet, aby místní obyvatelé raději hned vzdávali hold. Většinou se jim ale muselo pomoci údery holí nebo meče. Nakonec se vždy srovnali a domluvili. Vesničané se přesvědčili, že ozbrojení muži mají takřka vždy pravdu, a tak jim raději vyšli vstříc už na počátku.

Vedle vybudování sítě hradisek obsazených posádkami se hledal způsob obživy těchto posádek. Za nejlepší se postupem času považovaly dodávky jídla a krmení z nejbližších vesnic. Nutno připomenout, že brzy obyvatelé těchto vesnic měli dost velké pochyby, zda je tento způsob obživy posádek opravdu tím nejlepším pro všechny. Jim se zdálo, že pro ně vůbec ne. Ale nemohli s tím příliš, vlastně vůbec nic dělat. A tak se s tím nakonec smířili a svou povinnost plnili, jak dokázali.

Všichni si pomalu zvykali na nový řád, který v zemi nastal, a hledali v něm místo pro své zařazení. Nebylo to vůbec jednoduché. Nové uzpůsobení vztahů mezi lidmi se brzy nazývalo feudalismus. Už z toho názvu vyplývala závislost jednoho na druhém pomocí institutu léno. Tedy jeden druhému slouží za poskytnutí od druhého práva k užívání jeho půdy. Většinou tedy půdy, země, nikoli domovní půdy nad činžákem k sušení prádla. Tak vysoko zatím feudalismus nedosáhl a ani nemohl. Nebyly prostě činžáky. Bytová otázka se řešila dvojím způsobem, z něhož ani jeden by nebyl pro současníka příliš přitažlivý.

Pro knížete byl postaven na hradisku palác. Tedy palác, jak se to vezme. Sice se tomu tak říkalo, ale už z té neurčitosti vyplývá, že někde se tu skrývá háček. Co, háček? Skoba, vlastně pořádný hák. Název palác pro obydlí knížete se užíval, nikoli ze stavebních důvodů a výsledného dojmu stavby, ale kvůli jeho uživateli. Všude ve světě měl panovník k ubytování palác, tak proč by jej neměl mít také v Česku? Jinak to byl obyčejný větší srub, kde dřevěné stěny a stropy byly řádně pomazány volskou krví, aby odolávaly zubu času. Podlaha byla ušlapaná směs zeminy a buď plev, ve výjimečných případech byla později ze dřeva, nebo někdy i z dlaždic. Také se užívaly kožešiny, protože nebylo ochránců zvířat, na oblékání a jejich rozvěšením po stěnách k izolaci kvůli zateplení.

Takřka stejně jak kníže, bydleli i jeho družiníci a později i knížecí úředníci. Topilo se v ohništi, na kterém se i vařilo. Zpočátku tak i kníže překážel v kuchyni, která byla patrně nejteplejší místnost v takovém paláci Také tu bylo leccos na zub, a kdo by tomu odolal. Až později začaly přibývat další místnosti a jejich užívání se oddělilo.

Starosti s bydlením Boleslav zpočátku určitě neměl. Zůstalo mu obydlí jednak v Boleslavi, které si podle Kosmy vystavěl sám po římském způsobu. Tedy sám, rozhodně nepřidával u zedníků, jako jiná nekvalifikovaná osoba. Ale dohled nad stavbou měl, a opravdu dohlížel, aby všem šla práce pěkně od ruky. Nakonec i o tom nás informuje Kosmas ve své kronice. Vedle toho zdědil po Václavovi také hradisko v Praze. Aby lidi nemluvili, že události v Boleslavi se staly z důvodu bytové nouze, stavěl jednak rychle jiná hradiska a nechal tělo Václava dopravit do Prahy a připravovat jeho svatořečení. K tomu brzy došlo. Zároveň se pral dál s králem a později i císařem Otou. Válčili spolu prý 14 let, dokud nedošlo pod nějakým novým hradem, kde velel Boleslavův syn, také Boleslav, ale II, k jejich dohodě. O jakou dohodu šlo, vzali si ti dva sebou do hrobu, ale od té doby již mezi sebou neválčili.

O té poslední válce máme dvě zprávy od německých kronikářů. Widukindova kronika nám sděluje, císař Oto bojoval s Boleslavem 14 let a konečně s velikou škodou a záhubou svých lidí jej stěží přemohl. Boleslav, stoje pod korouhvemi a naslouchaje králi i odpovídaje, konečně si zasloužil milosti. Flodoardi pak píše v letopisech, že císař oblehl město, které bránil Boleslavův syn. Když již mělo být města dobyto, přerušil bitvu, aby se jeho vojáci nedostali do nějakého nebezpečí při braní kořisti. Opravdu vypovídající zprávy, a mysli si každý, co chceš. Císař vyhrál, město sice nedobyl, ale s Boleslavem si popovídal a pak raději se vrátil domů, aby se jeho vojáci nedostali do nějakého nebezpečí, vždyť byla přece válka. San Galenské letopisy r. 955 píší o bitvě krále Oty s Maďary na Lechu a pak dodávají. A jinou válku s nimi vedli Čechové, kteří zajali jejich krále Lehela a jeho vojsko zničili. Vedle toho máme i zprávu, že Otovi Boleslav poslal na pomoc tisíc bojovníků.

Někdy v polovině století, tedy desátého, nechal Boleslav razit stříbrné denáry, kde byla vyobrazena i jeho manželka Biagota. Víme, že jednu svou dceru určil ke službě Bohu, jak se tehdy říkalo, a stejně i syna Kristiána.

Děti si počínaly nadmíru úspěšně, mladší dcera Mlada dohodla u papeže založení biskupství v Česku a ještě tu založila první klášter, kde se stala abatyší Marií. Syn sepsal údajně nejstarší legendu, jak tatínek zavraždil strýčka, a stal se třetím biskupem. Jeho starší bratr se stal po otci panovníkem, a Doubravka starší dcera se provdala za knížete Polska Měška a zavedla tu křesťanství. Opět je to poněkud nesrozumitelné, srovnáváme-li tuto zprávu s požadavkem našeho, už zesnulého kardinála, arcibiskupa Vlka na poskytnutí polských kněží pro službu v Česku, jako splácení úroků za svatého Vojtěcha, který pomáhal při zavádění křesťanství v Polsku. Obvyklý církevní omyl, napíšeme toho, kdo se nám více hodí. Doubravku Kosma zepsul kvůli jejímu chování, a také byla ženská. Tak s ní raději pryč. Sv. Vojtěch toho zase příliš nevykonal, pouze přes upozornění, že přijde o hlavu, vstoupil na Romové pole chráněné pohanskými Prusy, kteří ho za to zabili, aby věděl, že ho nevarovali jen tak zbůhdarma. Tak se mu přihodilo na váhu ještě to pokřesťanštění Polska, a bylo toho už dost.

To je tak asi všechno, co o zakladateli státu, knížeti Boleslavovi I, podle Kosmy, Boleslavovi Ukrutném víme.

Boleslav I. zemřel někdy kolem roku 972, údajně snad v létě na mrtvici. Svému synovi Boleslavu II., podle Kosmy Boleslavu Pobožnému, zanechal po sobě celkem solidní stát. Nejen svou rozlohou, ale též se zavedenou správou, ražbou mince, na severní hranici bylo příbuzenstvo, na jihu se Uhři nevzpamatovali dosud z porážky, a na západě byli také přes manželku, kněžnu Emmu, příbuzní.

O státu platilo, co v posledních letech vlády otce Boleslava I. napsal o Čechách Ibrahim Ibn Jakub, vyslanec córdobského chalífy al-Hakama II, ve své zprávě: král Bújislav(Boleslav I.) je vládce Frága, Bújima a Kráková (Prahy, Čech a Krakovska – Malopolska); Její délka od města Frága až k městu Kráková rovná se cestě tří týdnů a hraničí po celé délce se zemí Turků (Maďarů). Město Frága je vystavěno z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu. Přicházejí sem z Kráková Rusové a Slované se zbožím. A z krajin Turků muslimové, židé a Turci rovněž se zbožím a obchodními mincemi. Ti vyvážejí od nich otroky, cín a různé kožešiny. Jejich země je nejlepší země severu a nejzásobenější v potravinách. A pokračuje dál s uváděním cen, a co se v Čechách vyrábí.

Zpochybňuje se, že Praha, myšleno hradisko, dnešní Hradčany, byla z kamene a vápna. Ovšem, nikdo si není jistý ani tím, ani tím. Tak se bude muset ještě pár let kopat, než se všechno nevyvratitelně zjistí. Ale zase, že by Ibrahim Ibn Jakub, který zcestoval, kde co bylo a pocházel z Córdoby, nerozeznal kámen od dřeva, není příliš pravděpodobné.

Víme tedy, že Boleslav II. převzal zemi spořádanou, mající zásoby, šikovné lidi živící se řemesly, produktivní zemědělství, mincovnu patrně na Vyšehradě a přísun peněz z mýt a z cel od kupců směřujících od západu k východu, nebo na opačnou stranu a též od jihu na sever a zpět. Dále po tátovi zdědil armádu, jež byla dost úspěšná a dobře organizovaná. Brácha mu mohl dělat po bratranci biskupa, sestra vedla klášter a starší sestra zanechala v Polsku příbuzenstvo. Nic lepšího ho nemohlo vlastně potkat, a tak si mohl tak zvaně pískat.

Boleslav II. Pobožný pokračoval v otcově díle. Ne snad v likvidaci příbuzných, ale budování hradisek, kostelů, kaplí, dvou klášterů a dobrých vztahů. Ale jak se říkalo a říká, co děda vybuduje, syn jen sotva udrží a vnuk prošustruje. Jakoby toto rčení vzniklo právě tehdy. Ale příběh Boleslava III už patří jinam.