Tedy, máme letos velkou slávu, sto let od založení samostatného Československa. Mezi jednotlivými pořady na ČT se neustále zobrazují letopočty 1918 a 2018. Byl nám promítnut film o Aloisi Rašínovi a Karlu Kramářovi z období první světové války, bez podstatných úprav skutečnosti. Připravují se větší oslavy na 28. října a jsou i další připomínky této skutečnosti.

Není ale vůbec zmiňováno, že v podstatě není co slavit. Československo už více než 25 let neexistuje. Nezaniklo ani z důvodu přírodní katastrofy, ani útokem některé z velmocí, tedy katastrofou nebo násilím mající původ mimo něj. Zaniklo rozhodnutím dvou mužů. Bylo nám to vůbec po pravdě řečeno, vysvětleno a zdůvodněno? Mohl se k tomu lid této země, podle ústavy zdroj veškeré státní moci aspoň vyjádřit? Samozřejmě, že vůbec ne. Lidu se vůbec nikdo neptal. U moci byla tehdy spořivá pravice, jak se prezentuje v médiích svými představiteli neustále i dnes. A ta věděla, že podplacením několika poslanců Federálního shromáždění dosáhne cíle, tehdy rozdělení Československa na ČR a SR, mnohonásobně levněji než pořádáním referenda. A tak se také stalo. Poslechli jsme si pak výlevy těch, co v příhodnou chvíli dokázali změnit svůj názor a najednou bylo Slovensko pro nás cizinou. Říká se, že naše vztahy se po rozdělení zlepšily. Nevím, já měl vztahy vždy dobré.