Ivan Jordák: Nastává vystřízlivění?

Zájem diskutovat tu měla patrně ta menšina, která se vůbec nedostala ke slovu. Ostatní měli zájem jen sdělit svůj názor a vynadat všem, kteří jej neměli. Veškerá snaha paní Jílkové udržet nějaký pořádek se míjela účinkem. Jiní politici zase mluví o zdi, kterou by obehnali Evropu na její ochranu před uprchlíky. Člověku se zdá, že dochází k naplnění sci-fi románu I. Erenburga – Trust D.E., aneb historie zkázy Evropy. Snad naštěstí roste počet států, které kvóty odmítají, a jsou mezi nimi státy západní i východní. Tak lze těžko tvrdit, že je to následek něčeho, co měly tyto státy dříve.

Ale zpět ke kvótám. Evropská komise je údajně stanovila tak, že na ČR by mělo připadnout cca 1.700 migrantů. To není rozhodně vysoké číslo, naše republika by jistě tento počet zvládla, a migranti by mohli žít řádným a důstojným životem. Je tu ovšem několik, předpokladů, které jsou podmínkou zvládnutí tohoto cíle. Několik z nich si dovolím uvést.
Zatím do Evropy přišlo, respektive doplulo asi 60.000 obyvatel Afriky, kteří by se někdy brzy měli pak posílat do jednotlivých států EU. Ptám se jak? Velmi snadno se rozepisují kvóty, když se jedná pouze o čísla. Ale jak se budou rozdělovat lidé? Co když nebude chtít tam, kam by měl podle kvóty náležet? Nebo, ještě hůře, co se bude dělat s rodinami na konci rozdělování, jejichž členové se svým počtem dostanou přes kvótu? Přerozdělí se kvóta nebo se rozdělí rodina? Kdo o tom bude pak rozhodovat? Jak se bude postupovat, až se později budou chtít známí a rodiny navštěvovat? Budou mít snad právo volného pohybu, jako občané EU, nebo se jim toto právo omezí, dokud nedostanou občanství, či jim nebude poskytnut azyl? Do té doby by potom museli žít v nějakých lepších ghettech. Jak se zamezí vytvoření gangů v těchto ghettech? A že budou pokusy o jejich vytvoření, je takřka stoprocentně jisté. Stačí si připomenout ghetta za druhé světové války nebo v poslední době tábory uprchlíků při různých katastrofách. Jakým způsobem se budou přidělovat další uprchlíci, kteří přijedou po těch 60.000? A ti rozhodně přijdou. Afrika má něco přes jednu miliardu obyvatel. Evropa asi 750 milionů.

Tak se nám tu objevuje další háček, jak ukončit ilegální migraci? Je obecně známo, že na ní velké peníze vydělávají pašeráci lidí. Údajně požadují a také dostávají za přepravu jedné osoby něco přes 3000 USD. Někdo z orgánů EU přišel s nápadem zničit pašerákům jejich lodě, a tak zamezit další činnosti. Unikla mu jedna drobnost, pašeráci nejsou společnosti zajišťující služby přepravy lidí z Afriky do Evropy. Kdyby tomu tak bylo, požadovali by za přepravu obvyklou cenu kolem 600 USD. Oni ale parazitují na neštěstí jiných. Tedy, pokud se jim zničí stávající lodě, koupí jiné, které budou díky zvýšené poptávce mnohem dražší a tak bude i dražší přeprava. Také vzroste počet potopených lodí a tím i uprchlíků cestou kvůli tomu, že se budou používat lodě stále horší. Případně se budou uprchlíci přepravovat v nákladních prostorech obchodních lodí a letadel, atd.

Jaký budou mít tito lidé právní statut do doby, než jim bude poskytnut azyl nebo občanství? A jaký, pokud jim bude azyl nebo občanství odmítnuto? V tom případě budou vyhoštěni zase zpět? Kam? Do kterého státu? Podle dokladů, které předloží? Přijmou je ty státy, nebo budou tvrdit, že doklady jsou padělané? Pokud ne, co se s nimi bude dělat? Umístí se zpět do nějakého tábora?

Jak se budou po dobu nevyjasněného pobytu živit? Příděly, nebo se jim najde práce? Budou mít jazykové kurzy, aby se dokázali domluvit v hostitelské zemi? Co se zdravotní a sociální péčí pro ně a také otázka vzdělávání jejich dětí. Lze též předpokládat u řady z nich, že některá jídla jim bude bránit pozřít náboženské vyznání, stejně tak vykonávat některé práce.

Vzpomenu-li pořadu paní Jílkové na ČT, bylo z něj poznat, že se přítomní řešení těchto problémů vyhýbali, pokud o nich vůbec věděli. V době, kdy jsem se díval, ani jeden z účastníků, který kvůli odmítání uprchlíků nazýval tyto odmítající rasisty, nepřišel s příkladem, jak se vyrovnávat s touto věcí, a co konkrétně pro toto dělá on. Jen pouze znělo, musíte, nebo musíme. Co je strašně málo.

Nepovažuji ani za dobré, rozlišovat uprchlíky na politické a ekonomické. Pro člověka je bezvýznamné, zda zemře on sám, nebo jeho nejbližší, při popravě nebo hladem. Pořád je to smrt. Také, jak se tento rozdíl může zjišťovat. Pomineme-li významné osoby, stojící v čele nějakého hnutí, jsou ostatní takřka bezejmenní, a ti si snad nezaslouží pomoci?
Připadá mi, že pomoc poskytovaná jedině za cenu útěku z domova, někde v provizorním táboře nic nemůže vyřešit a je velmi omezená. Co když z Afriky uprchne milión lidí. Bude to pouze promile z celkového počtu jejích obyvatel, ale dokáže se s tím Evropa vyrovnat? Zejména, pokud setrvá u současného způsobu pomoci. Ten spíš odpovídá systému sociální pomoci na konci středověku, kdy jej zajišťovala různá špitální bratrstva a soucitní šlechtici a města. Tehdy potřebným zajistili jídlo a střechu nad hlavou, v lepším případě i otop a aspoň základní zdravotní péči. Tolik, co stačilo na přežití. Ale stačí to dnes? V Evropě se nedokážeme postarat o z Evropy pocházející bezdomovce. Nyní jich přibydou možná sta tisíce, a co potom?

Nebylo by rozumnější poskytnout jim pomoc v jejich zemích? Nemyslím pouze dovozem potravin, léků a dalších nejnutnějších věcí. Zejména tehdy, když víme, že se těchto zásilek zmocní různí náčelníci a podnáčelníci, kteří je pak za veliký peníz prodávají. Ani nemyslím způsobem, který byl použit v Iránu, Iráku, Afghánistánu a zemích na severu Afriky, při tzv. Arabském jaru. Ono ani v jednom případě nešlo o pomoc, ale rozšíření vlivu některé z velmocí. Dopadlo to, jak to dopadlo, že se tam zhoršila situace daleko víc, než předtím byla. A to jak pro vlastní lidi, tak pro okolní svět.

Aby byla pomoc opravdu účinná, musela by být zaměřena minimálně na pět věcí. Zlepšení tamní ekonomiky, odstranění korupce, zlepšení vzdělání, zvýšení práv občanů a snížení kmenové a rodové závislosti. Přiznávám, že osobně nevím jak. Ale byli lidé, kteří to dokázali. Možná by se dalo nalézt, jak to dělali a poučit se na jejich příkladu, přestat se učit jen u dobyvatelů. Přestat se zajímat hlavně o to, zda mají muslimské ženy i v Evropě povinnost nebo právo nosit burku a nikáb, než kde vezmou prostředky na jídlo a další potřeby svých dětí. A to jak muslimové, tak i křesťané. Přitom někdy na přelomu padesátých a šedesátých let se zdálo, že tato otázka je i v řadě muslimských zemí vyřešena používáním evropského oblečení, ale také přijímáním evropské kultury. Jednalo se samozřejmě převážně o obyvatele měst, ale vždy musí někdo udělat první krok. Stačí si jen připomenout např. Irán nebo Libanon, ale i další. A zdá se, že prosazování těchto formálních venkovních znaků příslušnosti nabývá na významu a síle. Tedy měly by se začít ve vzájemné dohodě věci podstatné a ne formální. Jak se říká, začít obrušovat hrany, ne je udržovat. Dosud bylo a je tomu naopak. Vždy, kdy se zdálo, že dojde ke smíru a narovnání, našel se na jedné nebo druhé straně někdo, kdo zaútočil a v jednom dni se mu podařilo rozbít vše, co se dosud dlouhou dobu pracně tvořilo.

Mohl by někdo z odpovědných politiků vysvětlit, co severní Africe, ale i Evropě nebo USA přineslo tzv. Arabské jaro. Kdo bude tvrdit, že cestu k demokracii, dělá si z lidí zřetelně legraci nebo je považuje snad za nesvéprávné bytosti. Bylo to otevření Pandořiny skříňky se všemi následky, před kterými již marně varoval Prométheus.

Je snad dobré, že si představitelé evropských států uvědomují, že není možné řešit problémy Afriky přestěhováním lidí z Afriky do Evropy. Ale ani jen posíláním balíčků nebo peněz z Evropy, popřípadě jiných zemí do Afriky bez zajištění jejich spravedlivého a rozumného rozdělování na místě určení. Už také nelze vůbec používat sílu, jak se to dělávalo kdysi a zakrývalo hlásáním o přinášení civilizace, správného náboženství nebo nyní demokracie. Lidé v Africe a části Asie jsou postižení v takové míře, že už i při malém překročení by jim nezbylo než zoufalství a z něj odvozené činy. Měli bychom se začít navzájem pravdivě informovat o všem, co se stalo, co se děje a na čem skutečně záleží. Nikoli jen o tom, co zvyšuje prodejnost výtisků, ale také vyvolává vzedmutí vášní. Obrušovat hrany a ne je dále ostřit. Jsme totiž na jedné lodi, jménem planeta Země, a tak si do ní nedělejme díry, je lhostejné kde, a za jakým účelem.

Ivan Jordák, Letohrad