Vzpomínka na všechny věrné zesnulé. Památka všech věrných zemřelých. Svátek zesnulých. Památka zesnulých. Lidově Dušičky.

Den, kdy intenzivněji než jindy vzpomínáme na blízké, kteří opustili tento svět před námi. Kdy se za duše zemřelých, pokud to umíme, modlíme ještě více a intenzivněji než jindy. V tom je podstata tohoto svátku, jenž je ve většině evropských zemí právě proto ještě stále dnem pracovního klidu.

Ale také u nás - ač jde o pracovní den - dodnes chodí většina lidí v těchto dnech na hřbitov dát do pořádku hrob a patřičně jej vyzdobit. Je až s podivem, jak se i přes svoji značnou duchovní vyprázdněnost tento zvyk udržel až do současnosti - oproti řadě jiných ignorovaných či zapomenutých svátků a jejich odrazu v lidových zvyklostech.

Jenom sentiment?

Většina lidí v předcházejících dnech skutečně na hřbitov zašla, nebo tam zajde přímo v samotný svátek. Dokonce jsou na to statistiky: na hřbitov v tomto období dorazí více jak polovina Čechů, téměř devadesát procent z nich nosí na hrob svíčky, více než polovina pokládá na hrob věnce, padesát procent kombinuje nakoupené ozdoby s "artefakty" vlastní výroby.

Je to zkrátka zvykem - a bylo za každého režimu. Hroby, alespoň většina, jsou toho dne upravené, svíčky zapálené, staré květiny odstraněné a nahrazené čerstvými. Hroby prostě "ožijí". I nevěřící v tom cítí jakousi "kulturní povinnost". Někteří i společenský tlak. Aby je třeba ostatní nepomluvili, že se nejsou schopni postarat o místo, kde spočívají jejich blízcí a předkové.