A také porovnala důchodové systémy u nás a v Rakousku s tím, že výše důchodů i náklady státu na jejich vyplácení jsou u sousedů významně vyšší, zatím co zdroje – objem státního rozpočtu obou zemí je srovnatelný. Dovozuji z toho jednu zásadu: Chceme-li zajistit v budoucnu důstojné důchody, musíme s výdaji rozpočtu nakládat jinak, revidovat nezbytnost různých mandatorních výdajů a dát prioritu tam, kde ji chceme mít. Z tohoto úhlu pohledu však potřebná opatření překračují rámec kompetencí této komise.

Je příznačné, že jedna z oblastí, kterou také shodou okolností má v kompetenci Maláčové ministerstvo a především Ministerstvo pro místní rozvoj – sociální bydlení – může být chápána jako „černá díra“ státního rozpočtu. Možná jedna z mnoha černých děr, které způsobují mandatorní výdaje státu tam, kde moderní (nejen evropské) země aplikují účinnější a levnější nástroje které však naše vlády dlouhodobě ignorují.

Toto mé tvrzení dokládá v mnohém i Nejvyšší kontrolní úřad. Ten zcela nedávno prohlásil, že na podporu bydlení vynaložil stát za posledních dvacet let 232 miliard korun. „Kromě toho přispívá i ohroženým lidem na náklady na bydlení, za poslední dva roky šlo o 23,2 miliardy korun,“ uvedl NKÚ. Stát sice vynakládá na bydlení značné peníze, přínosy této podpory ale průkazně nevyhodnocuje. U podpořených sociálních bytů NKÚ zjistil, že stát nesleduje, kdo tyto byty užívá. Přitom poskytl dotace na víc než 22 tisíc takových bytů. Za slabinu tuzemské bytové politiky NKÚ považuje i to, že nejsou jasně vymezené pravomoci a odpovědnosti mezi institucemi, které mají podporu bydlení na starosti. Tolik publikované informace.