Aby takový slib třeba ministr naplnit mohl, má početný tým odborníků. On nese odpovědnost za prosazování politických vizí, odborníci mají být místem, které jeho zadání posoudí z hlediska možnosti, právní konformity, ústavnosti a podobně. To pro něj je nepříjemná opozice, prokletý služební zákon, si asi myslí. Tedy mnozí.

Proto jsem přesvědčen, že experimenty a populistické vize jednoduchých řešení nemají v práci exekutivy mít místo. Ovšem bez lákavých slibů Vás příště nikdo nezvolí, a proto se nejen naši politici ocitají v ošemetných situacích. Sliby jsou na denním pořádku, týmy „piaristů“ jsou dnes žádanější, než specialisté na IT technologie, o právnících nemluvě vůbec.

Snoubí se zde definice více méně stochastické, s náhodnými, lidem žádanými modely řešení, namísto modelů respektujících zákonnosti z praktických zjištění. Mnozí teoretici je definovali jako „sebenaplňující proroctví“[1]. Vize takových řešení pak vzniká, když nesprávná definice situace evokuje chování, které přeměňuje původní nesprávné koncepce na skutečné". Jinak. „Kdo by nepřivítal snížení nájemného zákonem, že?“ Procenta půjdou vzhůru (preferencí).

Rozumíte mému úvodu? Že ne? Ani se moc nedivím.

Zabývám se bytovou politikou již 30 let. Měl jsem výjimečné možnosti studia zahraničních osvědčených modelů již v devadesátých letech, mám je v podstatě dodnes. Dlouhodobě se snažím působit na politiky, aby k v praxi osvědčeným modelům sáhli, zavedli je do naší bytové politiky. S výjimkou let 2004 až 2006 marně. Čím to je?