V této činnosti je dle mého názoru nejvýznamnější výklad práva. Ten vede k poznání smyslu právní normy. Jde o metody jazykové, logické a systematické analýzy a historického či teleologického výkladu. Zejména metoda teleologická by měla brát na zřetel též podmínky ve společnosti, a to jak sociálně ekonomické tak i politické. To se však nyní nestalo.

Soudy nejsou nositeli zla, uvedený proces aplikace práva je jim však předurčen činností legislativní, tedy normotvornou. Můžete použít jakkoli exaktní vědeckou metodu, ale pokud je právní norma nejednoznačná, vágní, příliš abstraktní, pak je i soud v pasti. Nositelem zla pak může být více proces zákonodárný, tedy jak exekutiva oprávněná zákony navrhovat, tak a především zákonodárci, kteří zákony schvalují, tedy Parlament.

Hledivše na Václava Moravce a jeho hosty ve věci usnesení Nejvyššího soudu, kterým se (pravděpodobně) zastaví trestní stíhání exposlanců a vylučuje též stíhání stávajících poslanců, připomíná mě to více rituální magické tance a věštění šamanů než nějakou exaktní činnost.

On vlastně nikdo nic neví, zdali je stíhání exposlanců definitivně zastaveno či nikoliv, zda existuje cesta jak kauzu týkající se ústavního pořádku dostat k posouzení a rozhodnutí k Ústavnímu soudu. Soudci Nejvyššího soudu posuzují co je projev učiněný v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech, protože za ten nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. O co tedy vlastně jde?

Zcela jasně jde o jednání, tedy projev vůle, zakládající právní skutečnosti. Avšak výklad Nejvyššího soudu co všechno je „projev učiněný ve sněmovně“ nemůže být absurdně široký (o tom asi pochybnost není), tedy vše co se řekne v objektech na půdorysu budovy Sněmovny či Senátu mezi poslanci a senátory či co „vypustí z úst“ do uší „někoho třetího“.