O půl roku později v rozsáhlé obhajobě před soudem uvedl, že jeden z důvodů, proč si pan ministerský předseda zasloužil smrt, byla skutečnost, že hned zkraje války suspendoval parlamentní demokracii a zavedl vojensko-byrokratickou diktaturu.

Byla to zřejmá státní vzpoura, řekl Adler soudu. Stát, který se vůči vlastnímu lidu vzbouří a začne rozsévat násilí, lze k pořádku volat zas jen násilím.

V úterý 10. února tomu bylo právě sto let, kdy se Karl Liebknecht utrhl na své poslanecké kolegy ze sociální demokracie a křičel na ně, že nemají právo mluvit jménem lidu. Stalo se tak po tom, kdy frakce sociální demokracie v pruském sněmu napomohla schválit novou dávku válečných úvěrů.

Liebknechta rozlítila slova kolegy poslance Hirsche: Víme, že válku v žádné zúčastněné zemi lid nechce a všude lid touží po brzkém jejím konci…, a který sotva domluvil a usedl, zvedl stejně jako ostatní sociální demokraté ruku pro další peníze určené na vedení této nesmyslné světové války.

Co tyto dva příběhy z doby prvoválečné mají společného? Čím k nám promlouvají?