Přemýšlel jsem, jaký že to podle pana scenáristy má být ten dnešní divák, když je potřeba mu Hrabalovu poetiku předžvýkat. Ať jsem matérii obracel na kteroukoli její stranu, nahlížel z kteréhokoli úhlu, svrchu či zespoda, vždy jsem dospěl k závěru, že pan scénárista má dnešního diváka za omezenějšího, hloupějšího, ne-li pitomějšího, než byl divák raných osmdesátých let, doby vzniku Menzelových Postřižin.  

Není patrně schopen v porovnání se svým předchůdcem pro svoji omezenost vstřebat to, co Hrabala dělalo Hrabalem, jeho jedinečnou poetiku pábitelů, a potřebuje naopak akční příběh, storku, má-li se u televizní obrazovky udržet. 

Napadá mě kacířská myšlenka. Lidé raných osmdesátých let museli být vzdor Husákově normalizaci a její setrvalé snahy společnost ohlupovat mnohem vnímavější a vzdělanější, než jsou scenáristovi současníci.