Zoufale v duchu obětavě přemítají, co by tak jejich slina měla přinést na jazyk, ale každý z nápadů obratem zamítají. Čím déle ticho trvá, tím více se rodí nápadů blbějších a blbějších. Ticho se prohlubuje. Nikdo nechce být tím, kdo je prorazí. Hrozí, že bude za blba.
Horší extrém je, když sedíte ve společnosti kohosi žvanivého, kohosi, s kým v dobré víře zapředete řeč nad otázkou, s níž si právě pohráváte, a on či ona se tématu zmocní a rozžvaňuje je a rozžvaňuje.
Když jsem ještě míval nutkavou touhu balit holky, čas od času mi osud do cesty přihrál dívku, s níž jsem mohl svému mozku poskytnout úlevu, vypnout jej a nemuset neustále vyrábět nové a nové vtipné věty ve snaze dívku rozesmávat a udržovat tak v příznivém rozpoložení. Dívka mluvení obstarala za mě. Žvanila a žvanila a žvanila a já se mohl v duchu pohodlně rozvalit, dokonce ji i neposlouchat, a přece o dobré rozpoložení se dívka starala jaksi mimoděk svépomocí. Stačilo pak počkat, až se dívka unaví, abych maličko naléhaje ji použil a následně odložil. Něco takového se totiž dá vydržet jen jednou.
Přesto jsem se v jednom mýlil. Řada dívek, žvaníce, budovala ve skutečnosti z clony stále na sebe vršících se slov hradbu, jež měla zabránit, abych naplnil své temné záměry a aby nemohlo dojít k tomu nejhoršímu. Když přece k tomu nejhoršímu došlo, sladila mi to nejhorší nepřestajným kecáním zásadně o věcech, které byly záměrně od věci.
To je ta lepší varianta žvanivosti. Horší je potom, když natrefíte na osoby, mající řešit spolu s vámi problém a dospět k použitelnému závěru, a ony se naopak problému jen zmocní a rozžvaňují jej a rozžvaňují. Proud vypouštěných slov je doslova nezadržitelný, jde o jakousi verbální dysenterii, mající za úkol pouze z clony na sebe vršících se slov vytvořit hradbu, za níž problém skryjí a vyvolají zdání, že zanikl. Byl tudíž vyřešen.
Unaveni nadprodukcí slov upadnou nakonec v krátkodobé trapné ticho. V hlavě jim nekolotá myšlenka, jak by je přerušili, ale duní pouze ozvěna po spláchnutí toho posledního slovního návalu. Tu se již sbírají k odchodu, třepou vám rukou, zdůrazňujíce významnými pohledy, to jsme se ale zas napracovali, a odcházejí.
Dívku, bránící se žvaněním proti temným choutkám na první pohled nepoznáte. Druhé poznáte naopak spolehlivě. Nikdy se jim totiž nedovoláte. Mají neustále jakési naléhavé jednání.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
