Zoufale v duchu obětavě přemítají, co by tak jejich slina měla přinést na jazyk, ale každý z nápadů obratem zamítají. Čím déle ticho trvá, tím více se rodí nápadů blbějších a blbějších. Ticho se prohlubuje. Nikdo nechce být tím, kdo je prorazí. Hrozí, že bude za blba.

Horší extrém je, když sedíte ve společnosti kohosi žvanivého, kohosi, s kým v dobré víře zapředete řeč nad otázkou, s níž si právě pohráváte, a on či ona se tématu zmocní a rozžvaňuje je a rozžvaňuje.

Když jsem ještě míval nutkavou touhu balit holky, čas od času mi osud do cesty přihrál dívku, s níž jsem mohl svému mozku poskytnout úlevu, vypnout jej a nemuset neustále vyrábět nové a nové vtipné věty ve snaze dívku rozesmávat a udržovat tak v příznivém rozpoložení. Dívka mluvení obstarala za mě. Žvanila a žvanila a žvanila a já se mohl v duchu pohodlně rozvalit, dokonce ji i neposlouchat, a přece o dobré rozpoložení se dívka starala jaksi mimoděk svépomocí. Stačilo pak počkat, až se dívka unaví, abych maličko naléhaje ji použil a následně odložil. Něco takového se totiž dá vydržet jen jednou.