Stačí kupříkladu kdesi v průvodu vystrčit transparent, že katolické buzny zdraví bátory, a hned se hlava státu ošívá nad představou, že by měla jmenovat profesory, zvláště když se mezi nimi objeví občas i nějaká ta katolická buzna, co nemá být buznou katolickou, a kdoví, zda má být vůbec buznou. A tu již spěchají lokajští podržtaškové zrušit staletou tradici, kdy i rakouský císař si považoval za čest jmenovat univerzitní profesory, a začínají hledat na různých místech, lampárnu nádraží nevyjímaje, komu to obtížné historické břímě, když se panu prezidentovi tak nechce, hodit na hlavu.

Anebo ten trapný příběh, co se odehrál mezi zdejšími sociálními demokraty před sto lety. Zhádali se o to, kdo bude spravovat odborářské příspěvky. Rozdělili se na centralisty a separatisty. První nacházeli nadnárodní třídní zájem dělnické třídy se zájmem jejich národní příslušnosti v dialektické jednotě. Druzí se jednoduše obávali, že zdejší němečtí soudruzi budou své české soudruhy o spravedlivý podíl na příspěvcích krátit, ne-li vedeni národní nesnášenlivostí okrádat. Napětí, které tak vzniklo, se přeneslo i po válce do poměrů první republiky, až nakonec vyvrcholilo na konci války druhé, kdy čeští soudruzi mlčky a neúčastně přihlíželi, jak jejich němečtí soudruzi jsou cpáni do dobytčích vagónů na cestu „heim ins reich“, a to mnozí bezprostředně po tom, co měli to štěstí a vrátili se z nacistických koncentráků.