Vejdete-li na prostranství – odkudkoli – vyhrne se proti vám les předpažených tyček, na jejichž konci je umně umístěn mobilní telefon. Ne proto, aby se telefonující s telefonovaným překřikoval, řva na délku tyčky.

Nikdo nikomu netelefonuje. Předpažené tyčky, dostatečně vzdálené od majitelů, na obrazovce telefonu ukazují blažené výrazy jejich držitelů či držitelek, ani se digitálně zobrazují spolu s vybranou pamětihodností, popřípadě s turisticko-průmyslovou atrakcí, jichž během roku na Staromáku zažijete nepřeberné množství.

Mezi tyčkaři jsou i takoví frajeři, co si necvakají jen snímek za snímkem, ale rovnou si natáčejí hýbající se obrázky, na nichž rozpohybovaný tyčkař či tyčkařka dominuje, volaje či volajíc cosi v jazyce mateřském, mně zpravidla nesrozumitelném, na svůj obraz, zakletý do světa číslicového.

Správně jste pochopili, usoudili-li jste, že tyčkaři jsou ve skutečnosti selfíci, tedy bytosti lidského rodu, co se za pomoci mobilu pokoušejí sami sebe zachytit, ať už v podobě znehybnělé či rozpohybovaného obrázku, a tak zvěčněni, i zvěcněni, se umísťují do světa virtuálního.