Ucucával jsem je rozmlouvaje s přítelem. Léta jsem ho neviděl. Až nová doba nás svála dohromady. Doba, kdy člověk, holdoval-li pokroku, pronášel chlapácká, svobodomyslná, pravicová prohlášení. Přítel kupříkladu soudil, že nejlepší vůbec bude, když se každý začne starat sám o sebe. Vysloviv tuto obecně sdílenou myšlenku, pohlédl vyzývavě na mě. Čekal, co já.

Postará-li se každý sám o sebe, postará se o sebe i celá společnost, tedy nač se pak starat, zda se někdo o mě postará či nepostará, zaznívalo tehdy mezi námi chlapáky. Bylo to osvobodivé po tom věčném poručníkování, jež jsme si zažívali v době komunistické. A přesto mi to nedalo. Chtěl jsem asi zaprovokovat. Možná to ve mně bylo jako v koze.

Člověče, povídal jsem, to se snadno řekne. Člověk ale ztratí práci a v místě na žádnou nenatrefí? Co pak?

Jednoduchá rada, děl přítel. Přestane sedět na zadku. Sebere se a vydá se jinam. Vždycky je někde práce.

Něco takového je možné možná v Americe, namítal jsem. V bytě, co bydlíš, dáš výpověď, naložíš saky-paky a jedeš o město dál. U nás se ale nájemní byty mění v byty vlastnické. Nové nájemní se nestavějí a stát podporuje jenom to bydlení vlastnické. Ztratíš práci a najdeš ji na druhém konci země. Nuceně prodáš byt. Se ztrátou, samozřejmě. V novém místě si jiný koupíš. Samozřejmě za cenu zadlužení. Na předchozím prodeji jsi přece prodělal. A jsi přitom stále bez výdělku. Sečteno, podtrženo, aby ses mohl o sebe takto postarat, musíš mít kapitál. Mají ale nezaměstnaní kapitál? Byli by pak nezaměstnaní?