Nevím, proč se šéfredaktor Pavel Pecháček zdráhal mu plukovnický dekret vystavit. Možná Kubese šacoval na poručíka. Jakmile odešel do velké Svobodné Evropy, dnes sídlící na Hagiboru, a mě ředitel rozhlasu Kasík pověřil řízením „Svobodky“, dekret s právem být oslovován „pane plukovníku“ jsem Kubesovi vystavil. Odvděčil se mi kubesovsky. Rozhlasová rada jej po čase pověřila pravidelným hodnocením programu naší stanice a on, snad ve snaze ještě více zlepšit moji práci, pomalu v každém hodnocení kriticky rozebíral především můj pořad.

Kubese jste potkali, kamkoli vás vaše nohy zanesly.

Zajeli jste si do Mnichova, a ač už dávno bydlel zpátky v Praze, jeho stopy, které tam zanechal z doby exilového pobytu, byly stále patrné. Zejména spolupráce se sudetoněmeckým krajanským sdružením. Pro ně u nás vyšlapával pěšinku smíru a snažil se přesvědčit, že nejde o zatrpklé a zaťaté revanšisty, ale veskrze o lidi, mající naši zemi přinejmenším stejně tak rádi, jako ji máme my.