Podle strategie schválené v březnu 2000 na summitu v Lisabonu se Evropská unie měla do roku 2010 stát „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější ekonomikou světa založenou na znalostech, jež bude schopna udržitelného růstu a bude nabízet více kvalitních pracovních míst a větší sociální soudržnost“. Zběžným pohledem na poměry vládnoucí v Evropě na podzim 2020 se můžeme po dalších deseti letech přesvědčit, do jaké míry byl tento záměr naplněn.

Hostina u Trimalchiona

Časopis Fortune uvedl, že v roce 2019 bylo mezi šestnácti největšími technologickými společnostmi osm firem amerických, tři japonské, dvě korejské, jedna čínská, jedna tchajwanská a jedna smíšená čínsko-americká. Marně mezi nimi hledáme podnik sídlící na evropském kontinentu. Z patnácti nejlépe hodnocených technicky zaměřených univerzit se v Evropě, tradičním středisku moderní vzdělanosti, technologické tvořivosti a vynalézavosti, nacházejí čtyři. Ve dvou oblastech si náš světadíl udržuje prvenství. V Evropské unii se vyplácí třetina světových sociálních dávek. Obyvatelé Starého světa jsou rovněž největšími planetárními spotřebiteli. Životní styl Evropanů, který se neopírá o výrobu a produktivitu, je uskutečňován na nezadržitelně rostoucí dluh. Vše se děje na úkor budoucích generací, jejichž jménem se evropští vůdci tak rádi zaštiťují při vyhlašování utopických vizí typu „zeleného údělu“.