John Buchan (1875-1940) je skoro u nás zapomenutý spisovatel, kterého například i Patrik Linhart poměrně „ošidil“ ve své knize Vyprávění nočních hubeňourů (2013).
„Proč jsi tak málo psal o Johnu Buchanovi?“ zeptal jsem se Patrika Linharta přímo a on si postěžoval na jeho styl. Nejsem překladatel, takže to nemohu posoudit přesněji, ale je fakt, že se Buchan opravdu vyjadřuje velice, ale velice „po anglicku“. Je snad nejbritštější z britských autorů, je dokonce ještě britštější než Kipling a současně byl autor dobrodružných románů i politik, což... je kombinace opravdu dost výjimečná.
Jenže John Buchan rozhodně nebyl jen „dobrodruh“ a autor laciného čtiva, naopak; a celkem právem ho lze považovat i za zakladatele špionážního románu.
Sice neviděl agenty úplně za vším, ale dejme tomu listopadový převrat 1989 by podle jeho názoru jistě podnítila nějaká „tajná centrála energie“, další ze všech těch, které odnepaměti „kvrdlají“ dějinami. Většině lidí to samozřejmě bude připadat jako spíše absurdní myšlenka, ale je to myšlenka představitelná a představitelnou by zůstala i pro tohoto skotského šlechtice a historika, vedle jiného i autora monografie Sir Walter Scott.
Pochopil principy špionáže a psal první romány o ní
Za první světové války byl Buchan britským ministrem propagandy a po roce 1935 dokonce generálním guvernérem Kanady, ale uplatnil se i jako rektor edinburské univerzity. Při všem tom ale stále neuvěřitelně pilně psal, a to velmi svébytně.
Jako literát bývá obviňován ze šovinismu a snobismu, ale měl ho rád například Graham Greene, a jak už řečeno, kdyby tvořil dnes, sametovou revoluci by určitě vylíčil jako důsledek akce nějakého „domu moci“. John Buchan se ve svých časech zaujatě ujal literárního žánru „naťuknutého“ již sto let předtím Fenimore Cooperem v románu Vyzvědač (1821) a mezinárodně koncipovaného Childersovou Záhadou písčin (1903) - a úspěšně předešel první „plnokrevný“ špionážní román plukovníka Norda Dvojí zločin na Maginotově linii (1936).
Z Buchanovy až paranoidně působící knihy Centrála energie (1916) okouzleně citovali Pauwels a Bergier v Jitru kouzelníků (1960) a jejich okouzlení cítíme dál, i když se možná opět pozastavíme nad poněkud stihomamnými vizemi. Hrdina Centrály energie totiž odhaluje přímo celosvětové spiknutí a zjišťuje, že je tu kdosi, kdo popotahuje ze zákulisí za nitky dějin a uvádí do pohybu „těžká kola“ válcující režimy. „Civilizace je spiknutí!“ dočítáme se doslova, „a ti nejlepší mají důvod, aby žili v pozadí.“ Podle Johna Buchana u sebe tyto osobnosti ukrývají „skutečné vědění“ a způsobují katastrofy nutné k chodu světa. Takže i války nebo smrtící epidemie. „Je neštěstím,“ pokračuje v této Buchanově knize diskrétní gentleman během běžné golfové konverzace, „že skuteční reformátoři nic nevědí, a že ti, kteří něco vědí, se o reformy nepokusí. Ale přijde den, kdy se vědění a vůle prolnou... a pak svět poskočí.“
Ztracen v antikvariátech?
Různé zednářské představy a také Buchanovo antikomunistické smýšlení se staly důvodem, že jsme se s českými překlady knih barona z Tweedsmuiru po únoru 1948 už setkávali leda v antikvariátech. Škoda. John Buchan sice jistě není žádný John Le Carré a není to samozřejmě ani Frederick Forsyth, nicméně byl nesmírně svůj a v mnohém lepší. Jeho suše anglický humor obstojí nadále a snad by proto česky mohl jednou znova vyjít alespoň cyklus s Richardem Hannayem a jeho statečnou ženou Mary, „jejíž mozek je dvakrát tak dobrý jako můj,“ jak se Hannay nechá slyšet.
Nu, a proč nečíst také o jejich „exotickém“ příteli Sandy Arbuthnotovi, který je charakterizován jako „geniální kočovný Skot, který by za starých časů určitě vedl křižáckou výpravu“? Proč se nevrátit i za „věčně mžourajícím“ Johnem Blenkironem a mezi všechny ty ostatní gentlemany staré britské školy? Nikomu už by to neuškodilo a jejich kontury ostatně Buchan tavil podle kontur skutečných svých přátel, mezi nimiž byly výrazné osobnosti Impéria, takže například „lord Godalming“ je vlastně spisovatel Aldous Huxley.
Nejedná však se pouze o hrdiny, Buchan je i mistrem v navozování tíživé, dusivé atmosféry a předzvěstí velkých událostí. A umí taky neopakovatelně navodit hrůzu. I sám H. P. Lovecraft se tudíž zmiňuje o tom, jak Buchan (překlad Stanislava Menšíková) „v románu Čarodějnický les (1927) líčí s nesmírnou působivostí přežívání temného sabatu uprostřed osamělého skotského kraje v hlubokém hvozdu s černým kamenem i strašlivé kosmické souvislosti poté, co je hrůza vyhlazena. I mnohé Buchanovy povídky jsou mimořádně působivé ve svých přízračných náznacích,“ dodává Lovecraft: „Zelený pakůň, Vítr v sloupoví anebo Ostrov Scule s náznaky arktického děsu.“
Buchan jako velmistr britsky utlumeného vyjadřování
John Buchan ovšem disponoval ještě i dalšími tvářemi.
„Líbí se mi na něm cosi hluboce britského, co nazývám understatement čili ztlumené vyjádření (ztlumený postoj, ztlumený projev),“ prozrazuje režisér Alfred Hitchcock ve známém knižním rozhovoru s Truffautem. „Je to schopnost znázorňovat v naprosto lehkém tónu a nezúčastněně i velice dramatické události. Ano, John Buchan mě opravdu silně ovlivnil.“
Onu Buchanovu schopnost dobře ilustruje finále jeho románu Tři rukojmí (1924), kde autor detailně líčí nekonečný hon na člověka, ale nenuceně jej vsazuje do realistických popisů britské přírody, přičemž je děsivé, že se očividně jedná o beletrizovaný lovecký deníček.
A Buchanova hrůza se tu tedy prolíná s distingovaným poklidem soustředěného britského honu. Ale objevíme i další jeho vlivy na Hitchcocka. Již film Muž, jenž věděl příliš mnoho, a to hlavně první z dvou jeho verzí (1934), je inspirován četbou Buchana (i když je současně přepisem jednoho příběhu Bulldoga Drummonda od brakového autora Cyrila „Sappera“ McNeilla) a rozsáhlý román Zelený plášť (1916) Hitchcock prý nezfilmoval jen pro přílišný respekt k předloze.
Antisemeta Buchan nepřiznaně vytěžený Steven Spielbergem
Zvláštní kniha Zelený plášť je inspirována nevšední postavou Lawrence z Arábie. Ve svém čase předpověděla dokonce jeho roli v první světové válce a Zelený plášť stojí dnes úplně paradoxně i za Spielbergovými Dobyvateli ztracené archy (1981). Patrně to nevíte, ale po této arše totiž pátrali už Buchanovi hrdinové, i když ji nehledali pro Hitlera, ale jako signál k povstání Orientu proti Západu.
A ačkoli byl John Buchan fakticky antisemitou, právě Steven Spielberg nepřiznaně převzal ze Zeleného pláště i motiv vracejícího se snu (Blízká setkání třetího druhu, 1977), ve kterém se hrdinovi opakovaně zjevuje svrchu uťatá hora. Právě na její děsivé plošině vrcholí jak původní příběh Johna Buchana, tak ten Spielbergův.
Jistěže i Buchan ale disponoval vzory a byli jimi Robert Louis Stevenson a dokonce Alexandre Dumas. Právě nerozlučné přátelství mušketýrů v boji s „mylady de Winter“ přenáší Buchan v Zeleném plášti velmi odvážně do kulis prvé světové války, kde Německo reprezentuje „ďábelská“ Hilda von Einem. A protože se u Alexandra Dumase do „mylady“ zamiloval d´Artagnan, u Buchana se do Hildy zamiluje Sandy Arbuthnot. A také tato německá „nadžena“ ve finále umírá, a to v Sandyho náruči (a po zásahu střepinou). A teprve poté přijímá otřesený Arbuthnot roli Zeleného pláště a obětavě se staví v čelo útoku.
Za první světové války pracoval Buchan jako přidělenec štábu britského expedičního sboru, a třebaže se jeho hrdinové ve válčící Evropě potkávají až podezřele snadno a asi jako by šlo o vísku (podobně to funguje v Londýně Edgara Wallace), až magická moc vypravěče vás nenechá usnout a jste si prostě jisti, že autor nejméně polovinu toho prožil, a to se stejně nedbalou nonšalancí. A to, co žil, poté už jen lehkým perem dokumentaristy „hodil“ na papír.
John Buchan předpověděl i americkou drsnou školu
Alfred Hitchcock plánoval zfilmovat i zmíněný už Buchanův román Tři rukojmí (česky 1925), který se odehrává po první světové válce a začíná následující úvahou:
„Detektivky už nelze dál psát postaru. Jsme náchylnější k dobrodružstvím a chybičky ve válkou zasažených mozcích vyvolají snáz šílenství zločinu.“ Aniž si to ještě sám uvědomuje, předpovídá zde John Buchan očividně a intuitivně vznik americké drsné školy – a skutečně, už rok poté uveřejnil Carroll John Daly v časopise Černá maska první povídku „marlowovského typu“.
Třicet devět schodů
To John Buchan samozřejmě neuměl, ale po britsku kráčel jinými brody. A tím, jak psal, občas vysvětloval i vlastní sny. To se přihodilo i právě v případě Tří rukojmí neboli tří unesených osob paralyzovaných za pomoci hypnózy. Ale hypnóza bohužel není spektakulární a je to i důvod, proč Hitchcock v tomto případě od natáčení ustoupil. Tím jediným ryzím Hitchcockem „podle Buchana“ tak zůstává film Třicet devět stupňů (1935), jehož předloha vyšla roku 1915, přičemž další filmové adaptace jsou z let 1979 a 2008.
Znuděného a původně nevlastenčícího Richarda Hannaye v této knížce postupně dohání pitoreskní šňůra příhod. Po vraždě, kterou nespáchal, je na útěku před německými špiony a současně i Scotland Yardem. Motivy úporného pronásledování jedince v jinak úplně všedním prostředí ulic či silnic, které se mu stávají peklem, jsou pro Buchana charakteristické (je to však například i strukturou známé holmesovské povídky Poslední případ) a zrovna tak charakterizuje jeho dílo ukrytý „génius zločinu“ maskovaný vždy uprostřed nějaké zákulisní pavučiny.
„Počínaje filmem Třicet devět stupňů nakládáte s příběhy volněji,“ postřehl Francois Truffaut v Rozhovorech s Hitchcockem (český překlad Ljubomír Oliva), „a přestáváte brát ohled na pravděpodobnost zápletky, kterou obětujete zájmu ryzí emoce.“ Je to bohužel pravda a Hitchcock mohl v šedesátých letech pouze přisvědčit: „Pravděpodobnost mě nezajímá... Kdybyste totiž vše analyzoval a budoval jenom a pouze z hlediska věrohodnosti, neobstál by v důsledku toho vůbec žádný příběh a zbylo by vám jen točit dokumenty. Ale já nikdy nefilmuji kousky života. Aby lidé viděli kousky života, za to nemusí platit.“
Zapomenutý objekt parodií
Také díky podobné filozofii je dnes každý buchanovský příběh tak snadno parodovatelný a podívejte se někdy jenom na Palinův televizní seriál Neskutečné historky (1977). Román Třicet devět stupňů ovšem není parafrázován jen tady, ale například i Hergého tintinovským příběhem Černý ostrov, poprvé zveřejňovaném v letech 1937-1938. V původní knize se John Buchan navíc zaštiťuje zvučnými jmény Henry Ridera Haggarda a Arthura Conana Doyla jako svými vzory a podotýká, že rád nejprve vymyslí absurdní a nejneuvěřitelnější situaci, aby teprve dodatečně, ale o to logičtěji líčil, jak k ní mohlo dojít. A příklady toho u něj skutečně nalézáme mnohde. Například líčí britský klub, v němž právě podobnou hru hráli, a obecně nazíráno až příliš často vydává nepravděpodobnost vlastních zápletek za autorský záměr.
„Mám rád ten typ povídek,“ píše John Buchan jednomu svému příteli v úvodu Třiceti devíti stupňů, „který Američané nazývají šestákovými romány, ale které známe v Anglii pod názvem SHOCKER. Tedy senzační příběhy. Události v nich předstihují pravděpodobnost a dějí se na samé hranici možností. I tohle bude takový román a já bych na jeho první stránku rád vepsal vaše jméno na památku starého přátelství, a to právě v těchto dnech, kdy i nejdivočejší výmysly jsou mnohem pravděpodobnější než skutečnost.“
Podobné dny vlastně nikdy nepřestaly, ale John Buchan je přesto dnes v Česku zapomenut a nikdo jej znovu nepřekládá.
Ivo Fencl
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
