John Buchan (1875-1940) je skoro u nás zapomenutý spisovatel, kterého například i Patrik Linhart poměrně „ošidil“ ve své knize Vyprávění nočních hubeňourů (2013).

„Proč jsi tak málo psal o Johnu Buchanovi?“ zeptal jsem se Patrika Linharta přímo a on si postěžoval na jeho styl. Nejsem překladatel, takže to nemohu posoudit přesněji, ale je fakt, že se Buchan opravdu vyjadřuje velice, ale velice „po anglicku“. Je snad nejbritštější z britských autorů, je dokonce ještě britštější než Kipling a současně byl autor dobrodružných románů i politik, což... je kombinace opravdu dost výjimečná.

Jenže John Buchan rozhodně nebyl jen „dobrodruh“ a autor laciného čtiva, naopak; a celkem právem ho lze považovat i za zakladatele špionážního románu.

Sice neviděl agenty úplně za vším, ale dejme tomu listopadový převrat 1989 by podle jeho názoru jistě podnítila nějaká „tajná centrála energie“, další ze všech těch, které odnepaměti „kvrdlají“ dějinami. Většině lidí to samozřejmě bude připadat jako spíše absurdní myšlenka, ale je to myšlenka představitelná a představitelnou by zůstala i pro tohoto skotského šlechtice a historika, vedle jiného i autora monografie Sir Walter Scott.

Pochopil principy špionáže a psal první romány o ní

Za první světové války byl Buchan britským ministrem propagandy a po roce 1935 dokonce generálním guvernérem Kanady, ale uplatnil se i jako rektor edinburské univerzity. Při všem tom ale stále neuvěřitelně pilně psal, a to velmi svébytně.