Dá se to s úspěchem předpokládat. Ale nevynořoval se snadno, a zatímco prvé pestré dobrodružství bylo zveřejněno už v pátek 16. prosince 1938 (na poslední stránce časopisu Mladý hlasatel), první kompletní (nebo takřka kompletní) vydání ulehlo na knihkupecké pulty až šedesát let nato (1998); věčný kluk Foglar (1907-1999) se toho se štěstím ještě dočkal a v jisté anketě se Rychlé šípy staly i „druhým nejlepším českým komiksem“ hned za podivuhodnou Saudkovou/Macourkovou prací Muriel a andělé.

Dají se ovšem tyto dva výplody ducha srovnat? Stěží. A je fakt, že Foglar koncem života se Saudkem spolupracoval hned na třech (a poměrně rozsáhlých) komiksech (a Kája mu dělal i bálky), mezi jeho a Macourkovou fantazií je však velký rozdíl. První z nich byl - navzdory veškerým absurditám svých knih - v podstatě realistou a nikoli básníkem, pohádkářem či snílkem. Ač... Ano, Rychlonožka snívá.

Co víc, ten chlapec před našima očima i víckrát procitá (z těchto snů) a nelze nedodat, že mu vstávání působívalo ze všech členů klubu ty nejvýraznější obtíže.

Asi dokázal usnout hluboce a pamatujeme přece poslední obrázek 53. příběhu seriálu Rychlé šípy na stopě tuláka (Mladý hlasatel 3. 2. 1940) i následující slova v tamní bublině: „Slyšte – slyšte – zloději! Někdo piluje zámek!“

S nelíčenou hrůzou se tak na lůžku tyčí Červenáček, aby se dočkal této Mirkovy odpovědi: „Ale lehni, ty panikáři, to jen Rychlonožka chrápe!“