Jen málokdy jsou za to potrestáni, zatímco tesař, režisér či zedník by mohl jít husy pást, kdyby se choval jako politik.

Pro zcela konkrétní srovnání politika a pracujícího jsem si, jistěže asi překvapivě, vybral vždy hospodárného scenáristu, romanopisce (píše knihu Tenkrát v Hollywoodu) a režiséra Quentina Tarantina a (pouze) dva z jeho filmů, Auto – zabiják a Osm hrozných.

Auto zabiják jste třeba ani neviděli, ale upozorňuji, že to NAPROSTO není film, který by byl takzvaně podvratně návodný a zrobený Quentinem záměrně pro magory, co se pak rozjedou v protisměru a kohokoli v jiném voze „sejmou autem“, to tedy ne. Ale je to určitě snímek, který velice, ale velice vychází vstříc všem těm ženským, které mají nevyřízené účty s nějakými MACHO chlápky, co je „opruzovali".

Závěrečná honička je jako z kaskadérských filmů sedmdesátých let, i když samozřejmě lepší. Ta, pravda, něco stála – a něco si nechal zaplatit i Kurt Russel, řidič auta-zabiják. Právem zaplatit: zahrál roli magora perfektně.

Až zcela na konci filmu je nepatrná pauza, po níž jedna z dam již bezmocného Kurta ještě kopne do hlavy. Podle mě ho tím zabila. A jistěže si to zasloužil, ale osobně mi to přišlo už moc kontroverzní. Jako akcentace násilí už zbytečného. Film vydělal x-krát víc, než stál, vede lidi k zamyšlení a je tvůrčím počinem. Producenti tedy žádné peníze oknem nevyhodili a režisér je možná génius, ale tvrdě zapracoval. S ním celý štáb. Štáby politiků jistě taky pracují, ale ptám se: lze to vůbec srovnat? Podle mě ne. Jejich práce bývá divadýlko a jindy jen imitovaná práce. Quentinovi dávám 100, jim 10. Nejen u nás.