Jen málokdy jsou za to potrestáni, zatímco tesař, režisér či zedník by mohl jít husy pást, kdyby se choval jako politik.
Pro zcela konkrétní srovnání politika a pracujícího jsem si, jistěže asi překvapivě, vybral vždy hospodárného scenáristu, romanopisce (píše knihu Tenkrát v Hollywoodu) a režiséra Quentina Tarantina a (pouze) dva z jeho filmů, Auto – zabiják a Osm hrozných.
Auto zabiják jste třeba ani neviděli, ale upozorňuji, že to NAPROSTO není film, který by byl takzvaně podvratně návodný a zrobený Quentinem záměrně pro magory, co se pak rozjedou v protisměru a kohokoli v jiném voze „sejmou autem“, to tedy ne. Ale je to určitě snímek, který velice, ale velice vychází vstříc všem těm ženským, které mají nevyřízené účty s nějakými MACHO chlápky, co je „opruzovali".
Závěrečná honička je jako z kaskadérských filmů sedmdesátých let, i když samozřejmě lepší. Ta, pravda, něco stála – a něco si nechal zaplatit i Kurt Russel, řidič auta-zabiják. Právem zaplatit: zahrál roli magora perfektně.
Až zcela na konci filmu je nepatrná pauza, po níž jedna z dam již bezmocného Kurta ještě kopne do hlavy. Podle mě ho tím zabila. A jistěže si to zasloužil, ale osobně mi to přišlo už moc kontroverzní. Jako akcentace násilí už zbytečného. Film vydělal x-krát víc, než stál, vede lidi k zamyšlení a je tvůrčím počinem. Producenti tedy žádné peníze oknem nevyhodili a režisér je možná génius, ale tvrdě zapracoval. S ním celý štáb. Štáby politiků jistě taky pracují, ale ptám se: lze to vůbec srovnat? Podle mě ne. Jejich práce bývá divadýlko a jindy jen imitovaná práce. Quentinovi dávám 100, jim 10. Nejen u nás.
Osm hrozných asi vnímavému géniovi stačí vidět jednou. Nejsem vnímavý génius, a až když jsem tuto Tarantinovu „prácičku“ viděl podruhé, teprve mi došla řádka věcí, a to i věcí podstatných.
Tak například (a laicky řečeno): scéna, kdy musí nahý běloch na zasněžené pláni uchopit ústy penis - s bělostí kontrastního - černocha. Sice je nám zobrazena, ve filmu ale jen vyprávěna, a to nikoli pro zábavu, ale z jasného důvodu, ABY VYPROVOKOVALA. Koho? Jistěže charismatického rasistu v křesle.
A ten, když ji uslyší a současně ví, že se jednalo o jeho syna, kdo musel přijít do styku s oním penisem, nemůže než tasit kolt. A je odstřelen, jenomže... Neověřil si přece (jako by to udělal mnohý politik), zda černoch nelže! Nebo ano? Přitom je tato – taky jen vyprávěná - scéna zřetelnou obdobou - rovněž vyprávěné - scény v Tenkrát na západě, kde musí stát chlapeček (já ten film moc rád nemám, stejně jako z podobných důvodů nemám rád film Stalingrad) s nohama budoucího oběšence na ramenou, než mu dojdou síly. Tarantino ale Sergio Leona v šokování diváka ještě TRUMFUJE - a navíc na jiném místě filmu zajímavě parafrázuje i detektivku - ve stylu Agathy Christie.
Předvádí rovněž skutečné, nekašírovaně odporné projevy otravy a fascinuje mě, nakolik těží v zasněžené pustině i z Carpenterova hororu Věc. A to srovnání je na místě a viz třeba moment, kdy si jeden hrdina lehá v kožešině ke krbu poté, co přijde z venkovního WC.
Film až neuvěřitelně kloubí brutalitu a humor a viz právě scéna dlouhatánské a přenáročné „pouti" k WC - či chvíle opakovaného zatloukání dveří.
Abych ale řekl pravdu, vlastní finále mám pak problém vydýchat. A jistě, už titul filmu DEKLARUJE, že půjde o osm „hrozných“, což chápejme jako zlých. A možná to mělo být spíš přeloženo jako "nestatečných", neboť tady zase jde o parafrázi na Sedm statečných.
A všichni, a tedy i od začátku přítomná žena, jsou tudíž „svině" - a fakticky si zaslouží smrt. To je pravda. A patrně také všichni zemřou: i ti poslední dva v posteli, když předtím svorně oběsili onu ženskou. Z posledních sil. Ale právě její oběšení asociuje – a zřejmě záměrně – až perverzně erotickou scénu, kdy mají dva gayové (protože si všimněte, jak Tarantino ty dva muže do postele umístil) rozkoš z uškrcení ženské, po níž jinak fyzicky neprahnou. A ještě přitom či PO TOM čtou „slavný" Lincolnův dopis, nad nímž se opět vrcholně dojímají a vzrušují, což už je provokace (a parodie) na en-tou.
Právě tento konec filmu je na hraně samoúčelného ataku na city i „první signální“.
Ohromující se mi ovšem zdá, jak Tarantino režijně zvládá neúnosné množství herců na malém prostoru, a tuším, že si to záměrně udělal tak těžké, když chtěl sobě i nám dokázat, že to „dá".
Paradoxem přitom zůstalo, že takto bravurně dělaný film mohl fakticky stát „jen pár šupů" - a vidělat stamiliony. Jistě: vím, že to Quentin Tarantino tak levně zase nepořídil. Prosadil třeba širokoúhlý formát i některé další drahé prvky v technickém zpracování, ale stejně to je husarský kousek. Ne? Udělat tak dlouhý film takřka pořád v jediné místnosti, kde soupeří a komunikuje daleko víc, než jen osm lidí! A výsledek? Opět x-krát zaplaceno.
I na to, a právě na to si vzpomenu, když slyším o státním dluhu či o zvyšování rozpočtů. Je sice pravda, že od jisté výše jde „jen o virtuální peníze“, nicméně to nic nemění na skutečnosti, že režiséři hospodařit musí, zatímco politici jako by to neuměli.
A možná, kdo ví, to ve své většině opravdu neumí. A nechci tento - trochu jiným způsobem jen herecký - svět z ničeho kardinálního podezírat, jelikož...
Protože tak už to HOLT na světě chodí.
Ivo Fencl
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
