Na základě Benešových dekretů z roku 1945 přišel rod Lichtenštejnů v tehdejším Československu o majetek kvůli tomu, že tehdejší představitel Lichtenštejnů František Josef II.  spolupracoval za války jak se Sudetoněmeckou stranou, tak s německými úřady. 

Kolaboraci s Němci Lichtenštejnové popírají, tvrdí, že konfiskace byla nezákonná a snaží se, do této doby naštěstí neúspěšně, majetek restituovat. A není ho málo. Ze staveb si dělají nárok na zámek Šternberk na Olomoucku, na zámky Bučovice, Velké Losiny, Lednice nebo Valtice. Usilují o návrat asi 70 000 hektarů pozemků a 10 000 hektarů lesní a zemědělské půdy na soutoku Dyje a Moravy.

Aniž by si toho kdokoliv příliš povšimnul, Lichtenštejnové se v poslední době pokoušejí Benešovy dekrety obejít a nabízejí českému státu „dohodu, ve které jsou připraveni vzdát se vlastnických nároků na majetek výměnou za vytvoření společného fondu, na který budou vlastnická práva převedena“. Výkon vlastnických práv prý bude zajišťovat správní rada fondu jmenovaná Nadací knížete z Lichtenštejna a státem, přičemž – a to je podstatné – „knížecí nadaci bude svěřena povinnost s majetkem převedeným do fondu (!) odpovědně hospodařit (!)“. Prezidentu Petru Pavlovi, který se do celé věci z neznámých důvodů nemístně plete, se navržený kompromis zdá „velkorysý“.