Je totiž stále zřetelnější, že dnešní spor o Západ lze, s jistou mírou zjednodušení, považovat za souboj mezi „trumpismem“ a „macronismem“.

Společné mají oba prezidenti snad pouze to, že získali své nominace navzdory establishmentu své strany (Trump) nebo zcela mimo systém tradičních politických stran (Macron). Volbou Trumpa či Macrona demonstrovala rozhodující většina voličů svůj odpor vůči panujícím politickým pořádkům, sterilitě, odtrženosti a nafoukanosti vládnoucích politických tříd ve Washingtonu a Paříži. Tím ovšem podobnost Trumpa s Macronem končí.

Dnešní Západ je soubojem o nezávislost vlastního státu. Americký prezident slíbil voličům, že se bude více a rozhodněji věnovat domácím tématům a „vývoz“ americké demokracie do světa postupně potlačí. Macron si počíná opačně. Vystupuje energicky, srší zahraničně-politickým elánem a nadšením. Svízelnou ekonomickou a společenskou situaci ve Francii „vyexportoval“ na bruselskou úroveň a z „domácího úkolu“ vytvořil úkol „evropský“. Obnovení velikosti Francie touží dosáhnout skrze agilní agitaci ve „znovuobnovení EU“, tedy v navození stavu, v němž by Francie s dnes dominantním Německem znovu hráli v EU nezpochybnitelnou roli „majitelů klíčů“.